Zeptám se úplně obyčejně. Jak se teď máte?
Mám se dobře jako nikdy, protože je mi 57, nic mě nebolí, nemám žádné vážné starosti, mám spokojené manželství, kvetoucí zahradu, bezva lidi kolem sebe, přízeň lékařů z Motola, kteří mi nečekaně vyjádřili podporu, a zajímavou práci v televizi, kterou bych na vrcholu svého života nečekala.
Vrátit se na obrazovky byla pro vás asi velká výzva.
Určitě. Nabídku jsem dostala v březnu. Nerozhodla jsem se úplně hned, měla jsem spousty otázek. Nerada skáču do neznámé vody. Když vyšly všechny odpovědi pro, řekla jsem ano.
Vizitka:
|
Co vás přesvědčilo?
Že budu moderovat pořad pro lidi nad padesát let, to byl hlavní důvod, proč jsem nabídku přijala! Podobný pořad jsem po odchodu z Novy měla vysněný. Lákalo mě to aspoň zkusit, protože v žádné televizi se generační projekt pro aktivní padesátníky a výše zatím neobjevil. Mám pocit, jako by v médiích tato generace neexistovala. Když jsem si padesátku sama prožila, zjistila jsem, že člověk otevírá novou kapitolu svého života, mnohdy i lepší, než byly ty předchozí. Třeba máma od dětí má na sebe i partnera více času, protože potomci už mají svůj život. Lidé už v tomto věku vědí, co od života chtějí a co od něj mohou dostat. Berou vše ve větším klidu, pohodě, na svět kolem sebe se dívají jinak, řekla bych lehčeji.
To, co jste teď popsala, je i váš případ?
Ano, je to nádherné období. A je fajn, že se o tom ve svém pořadu mohu bavit s lidmi, co k tomu mají co říct. Někteří o sobě a o svých názorech i problémech nechtějí mluvit. A já se snažím je otevřít, mluvím s nimi na rovinu úplně o všem.
V Česku nebývá moc pravidlem obsazovat v televizi na pozice moderátorů lidi nad 50 let. Co si myslíte o tom, že ve zpravodajství přibývá mladinkých moderátorek?
Na mě to působí nepřirozeně. Ale oni za to nemůžou. Byly by hloupé, kdyby takovou nabídku odmítly. Některé se snaží, ale hollywoodský vzhled nestačí. Je to o důvěryhodnosti. Podle mne je ideální věk po třicítce, pětatřicítce, když má za sebou člověk nějakou novinářskou zkušenost. V zahraničí je to jinak, například v Německu, Velké Británii, v USA není moderátor nad 50 let žádnou výjimkou.
Vy jste vždy toužila po tom být novinářkou?
Uvažovala jsem i nad oční lékařkou, ale protože mi vadí krev, sešlo z toho. Jako dítě jsem chtěla být průvodčí v tramvaji. Ala nakonec novinařina zvítězila. Asi za tím stojí moje zvědavost. Měla jsem vždy touhu události, které jsem zažila, rozebírat dopodrobna. Vidím vodu ve sklenici a ptám se: kdo tu sklenici vyráběl, kdo ji bude po mně umývat, jestli smyje i rtěnku, která na ní ode mě zůstala. Přemýšlím nad myšlenkami lidí, jak k tomu došel, proč ho to napadlo, proč to říká, jak to říká, kdo o tom rozhoduje? Možná i z toho vznikla potřeba být u jádra informací.
Do televize jste nastoupila hned po škole?
Ne, nejprve jsem získávala praxi jako píšící, konkrétně jsem začínala v závodním časopise Ostravsko-karvinského revíru. Kromě toho, že jsem jako mladá a zmalovaná slečna v minisukních byla v dole u toho, když havíři vyfárali z šachty po nějakém pracovním rekordu, aby se to řádně zmedializovalo a po zásluze oslavilo, naučila jsem se noviny i lámat – tehdy ještě po staru. Stávala jsem u rotačky, třeba i ve tři ráno, a dívala se, jak z ní jednotlivé výtisky padají. Krásně voněly. Pak jsem udělala konkurz do ostravské redakce Československé televize a v roce 1980 mě povolali do studia do Prahy.
Dá se říci, že televize je váš život?
To ne. Z televize jsem dokázala sama dvakrát odejít. Z Kavčích Hor v roce 1990 a z Novy, přestože jsem dostala od pana Železného nabídku pokračovat na Barrandově. Odešla jsem, i když mi bylo už 45 let. Nikdy jsem nezalitovala, měla jsem k tomu své důvody.
Radíte se o pracovních nabídkách s manželem?
Tyto věci si rozhoduji sama, i když s manželem o tom samozřejmě mluvíme. Do ničeho mě nenutí, protože ví, že u mě rozhoduje intuice. Máme spolu velmi dobrý vztah, dokonce spolu pracujeme.
Máte spolu agenturu Juri-styl. Jaká je její náplň?
Je to mediální, ale spíše vzdělávací agentura. Učím na Českém manažerském institutu MBA-ESMA a na Vysoké škole cestovního ruchu rétoriku, mediální trénink a komunikační dovednosti. Je to velmi rozmanitá práce s lidmi v různých profesích a pro mě důležitá zpětná vazba.
Vdávala jste se až v 36 letech, tehdy to bylo poměrně pozdě.
Nikdy jsem se nechtěla vdávat, oficiálně se vázat. Především jsem se bála, že když se to nepovede, nastanou tahanice o majetek, o děti.... To je situace, kterou bych určitě psychicky nezvládla. Proto rozhodování o tom, zda mít děti, bylo velmi racionální. Pořídit si děti s partnerem, který je nespolehlivý? Nebo s člověkem, který nezajistí dostatečné podmínky k tomu, aby dítě mohlo vyrůstat v krásném prostředí, jako jsem prožila já sama? Jsem prostě žena, která k dítěti potřebuje mít absolutně pohodové zázemí, ne primárně v penězích, ale ve vztahu. Proto otázka, zda mít, nebo nemít děti, byla nutně spojená s mužem, kterého chci takzvaně na furt. A to se stalo, až když mi bylo 35 let.
V té době ale na dítě ještě pozdě nebylo. Přesto jste bezdětná.
Když jsme o dítěti začali uvažovat, přišla nabídka z Novy na moderování hlavních večerních zpráv. A tehdy jsem se musela rozhodnout - buď dítě, nebo kariéra. Neuměla bych zvládnout všechno najednou. Mediální výstupy o těhotenství během kariéry, řeči o tom, jak to stíhám, fotografie s bříškem a veřejná prezentace porodu a bližších informací..., tak to není nic pro mě. Dostala jsem příležitost vyzkoušet si, co umím, takže i když to zní tvrdě, v tomto okamžiku jsem dala přednost kariéře.
Očima autorky:Z televize ji znám jako distingovanou ženu. Aspoň tak na mě působila – elegantně, důvěryhodně, mile. A přesně taková byla, když jsme spolu seděly v kavárně na pražském náměstí Míru. Žádná otázka jí nevadila. Někdy si před odpovědí dala pauzu, vypadalo to, jako by se jí nechtělo o daném tématu mluvit, ale hledala jen ta správná slova. Když se hovor stočil na její nahrávky stanic v pražském metru, doslova se rozzářila a vyprávěla o neuvěřitelné popularitě, kterou jí tento počin přinesl. Je to dáma s pozitivním myšlením, která je velmi ráda za další šanci ukázat, že moderovat umí. |
A nelitujete toho?
Vůbec ne. Protože to tak mělo být. Jsem nenapravitelná fatalistka, kdybych měla být matka, tak jsem. Do rozhodnutí jsem se nenutila, rozhodlo se to samo přirozenou cestou. Možná kolem toho padesátého roku, kdy ženy začínají být babičkami a hlídají vnoučata, jsem se párkrát zasnila a říkala jsem si, kdyby tady kolem mě běhalo dítě, bylo by to fajn. Trochu mě to rozhodilo, ale ne nadlouho.
A manžel toto rozhodnutí akceptoval?
Naprosto, nechal všechno na mně.
V okamžiku, kdy jste se stala tváří Novy, jste se stala nesmírně populární. Bylo to příjemné?
Nesnáším hovory o popularitě typu: co vám vzala popularita? Vzala mi soukromí, to je přece jasné. Byť jsem introvert, šla jsem do toho i s vědomím, že soukromí mít nebudu. Ještě to bylo umocněno tím, že se jednalo o úplně novou soukromou televizi, byl to téměř zázrak. Takže popularita mě nepřekvapila, ale čím jsem byla starší, tím víc mi začala vadit.
Vzpomínáte na tu dobu ráda?
Určitě. Byla jsem v týmu reportérů, kteří vzájemně spolupracovali. Byla jsem velmi spokojená, dalo by se říci na vrcholu novinařiny a hodně jsem se naučila.
Lidé v Praze vás znají ale ještě odjinud - nahrála jste názvy stanic metra na trase B. Jak jste se k tomu dostala?
Přihlásila jsme se do konkurzu a vyhrála ho. Tehdy to byl velký šlágr, novináři se mnou dělali rozhovory i do Prague Postu a dokonce mě jedna rakouská poslankyně pozvala do parlamentu. A úsměvný byl případ, kdy jedna paní u pokladny říkala, že mě odněkud zná. V té době jsem již byla na Nově, tak mi bylo jasné, odkud asi vítr vane. Ale ona řekla: Z metra, hlásíte stanice!
Pak jste z obrazovky odešla a stala jste se tiskovou mluvčí nemocnice v Motole. Proč jste z mnoha nabídek, které přišly, zvolila právě tuto?
Když jsem odcházela z Novy, umíral mi tatínek. Ležel na Bulovce a jeho odchod, který nikdo nečekal, mě hodně sebral. Začala jsem se bát života, nemocničních prostředí, nemocí a všeho, co je kolem, a potřebovala jsem si na to prostředí rychle sáhnout, abych se nezbláznila. Proto jsem z mnoha nabídek volila právě tuto. Člověk by si měl sáhnout na to, čeho se bojí, a poprat se. Můj recept vyšel.
Takže je škoda, že to skončilo?
Ta práce měla smysl. Třeba jen pomoci někomu bolavému tím, že ho vyslechnete. Kdo to nezažil, tak to nepozná. Pomáhat medicíně, pomáhat skvělým lékařům dostat se do povědomí veřejnosti, znát jejich myšlenkové pochody, jejich životní styl - to je velmi zajímavá práce pro každého. V tom spatřuji smysl. Myslím si, že jsem pro motolskou nemocnici udělala hodně. V úvodu jsem řekla, že se mám dobře, mimochodem i proto, že jsem neztratila přízeň motolských lékařů. To je pro mě velmi významný okamžik.
Po vás nastoupila na stejné místo do Motola další známá tvář z Novy - Pavlína Danková. Vzkázala byste jí něco?
Že být na pozici mluvčí je někdy mnohem těžší než moderovat. Ať vydrží, stojí to za to.
