Pavlína Brzáková
|
Proč vás zajímá právě Sibiř?
Už v dětství byla mou oblíbenou knížkou taková otrhaná, po prastrýci, v níž byly příběhy ze stepi, tajgy a tundry s fotografiemi těch míst. To se mi hodně vrylo do paměti. Pak jsem četla další sibiřské pohádky, na gymnáziu jsem se začala zajímat o české legionáře, kteří působili na území Ruska v době první světové války a občanské války. Dostala jsem se k jejich zápiskům, což mi přiblížilo Sibiř asi ze všeho nejvíc. Když jsem se dostala na etnografii, tak už bylo jasné, kam pojedu. Když totiž etnograf zůstane doma, nezíská v oboru praktické zkušenosti.
Už tehdy vás zajímal šamanismus?
O spiritualitu jsem se svým způsobem zajímala, ale za totality bylo těžké nějaké knížky sehnat. Takže jsem četla Lékařskou jógu, zejména kvůli pasážím o duchovnu. Cvičila jsem ásany, pozorovala tok energie a přestala jíst maso. To mi na Sibiři samozřejmě moc dlouho nevydrželo, musela jsem se k masu vrátit a nakonec jíst i syrové. (smích) Při svých studiích jsem v Klementinu narazila na knihu Burjatský šamanismus od burjatského badatele Michajlova. Bylo to ve věku, kdy člověk hledá různé návody na život, a tak jsem si myslela, jak by to bylo skvělé setkat se s burjatským šamanem.
A setkala jste se s ním hned při první cestě?
Jela jsem do Burjatska, ale protože jsem peníze ušetřila až na začátku zimy, tak jsem tam přijela do minus 53 stupňů Celsia. Byla jsem ve vesnici Tagarchaj, ubytovala jsem se u jedné ženy a ta mi prozradila, že v sousední jurtě žije starý šaman Kondraška. Tři dny jsem pak chodila kolem jeho jurty a snažila se s ním navázat kontakt. Nejdřív na mě poslal psa, pak na mě křičela jeho vnučka, že jsem špionka, a když jsem z toho chození venku třetí den promrzla a dostala horečku, tak mě přijal jako pacientku. Takže se mi sen splnil. Ale neřekl mi nic zvláštního, udělal mi očistný rituál, kterým Burjati procházejí každým rokem. Pak jsem ho požádala o požehnání na cestu do hor, které jsem také dostala. Zaplatila jsem a vrátila se k jeho sousedce.
Jak se vám na Sibiři napoprvé líbilo?
V Burjatsku jsem zažila obrovský kulturní šok. Bylo mi necelých devatenáct let a do té doby jsem nikam nevyjela. Zkušenost pobytu v jiné kultuře, komunikace v jiném jazyce, tohle všechno bylo pro mě velmi intenzivní. Burjati jsou ale hlavně pastevci dobytka a nikam daleko nekočují. Jiné zážitky mám z pobytů u pastevců sobů Evenků, kam jsem jezdila v pozdějších letech.
Jací jsou obyvatelé Sibiře?
Burjati a Tuvani nejsou moc sdílní, skrývají své emoce, protože pro ně znamená vyjadřování emocí obtěžování druhého člověka. Oni mají samozřejmě hloubku, ale nevidíte ji na první pohled. Naopak Evenkové jsou maximálně otevření, hned mě u sebe nechali zadarmo bydlet, chovali se velice přátelsky. Mají stáda sobů a pohybují se krajinou podle lišejníku, který zvířata spásají. Mají také období lovu, kdy ženy zůstanou samy se stády a muži se vydávají na lov. Vyrážejí v září a někdy se vracejí až v lednu. Za minulého režimu nutili úředníci dávat děti do čtyřiadvacetihodinových školek, takže nemohly kočovat s rodinou, k té se dostaly pouze o prázdninách. Zbytek roku je měly ruské vychovatelky, a tak se s vlastní kulturou a tradicemi nemohly seznámit. Tenkrát bylo i šamanství zakázáno, takže oficiálních šamanů ubylo.
V co vlastně tito lidé věří?
Podle jejich představ vším prostupuje duch. Klaní se duchům míst, která obývají. Uctívají ochránce hor, řek, stromů, ducha ohně a duchy svých předků.
Viděla jste někdy při rituálu něco, co by se dalo považovat za nadpřirozené?
Ten rozdíl je ve vnímání. Existuje běžný způsob vnímání a vnímání skrze symboly. Šamanské vidění je jiné v tom, že všechno něco znamená, všechno k nám promlouvá. Záleží na tom, v jakém z těchto proudů se pohybujeme. Když se dokážeme naladit na symbolickou řeč světa, tak zažíváme jeden zázrak za druhým, vidíme svět jako utkanou pavučinu. To jsem zažila se šamankou Anisjou, která si vše vykládala skrze zvláštní vyšší logiku. Podobně hovořil i šaman Očur-oolovič, který vysvětil dub v polích mezi obcemi Škvorec, Úvaly a Přišimasy a od té doby se stal poutním místem. Jednou mi při rituálu řekl, že když se po zažehnutí ohně ozve pták, bude to hlas ducha místa. Celou dobu bylo ticho a v tu danou chvíli zakřičel bažant. Vždycky záleží na tom, pro jaké vnímání se rozhodneme: můžeme zažívat znamení, nebo jenom náhodu. Jednou jsem viděla jiného šamana tančit tanec vlka. Měla jsem pocit, že vidím zvíře, tak dovedně jej imitoval. V tu chvíli mě zamrazilo.
Neuvažovala jste o tom, že byste na Sibiři žila trvale?
Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Navázala jsem zde vztah s místním lovcem, který bohužel skončil tragicky, můj přítel se totiž z lovu nevrátil. Skrze ztrátu milované osoby jsem pochopila, že musím hledat vazbu ke své vlastní zemi, ne se plahočit za svými sny po tajze. Při dalších cestách se mi začalo stýskat po domově. Uvědomila jsem si, že se nacházím v mezistavu, že nejsem ani tady ani tam, což k ničemu dobrému nevedlo. Vytvářela jsem vazby, které vypadaly jako hluboké, ale přitom jsem odjížděla a přerušovala je. Taky to hodně souviselo s tím, že jsem nechtěla převzít zodpovědnost za svůj život, že mě bavilo jezdit a pozorovat, jak lidé žijí, ale nechtěla jsem si život na vlastní kůži vyzkoušet. Když jsem se takhle uviděla, nebylo mi z toho dobře. Nakonec jsem se rozhodla pro rodinu, pro odpoutání se od tamní krajiny a nalezení si svého místa tady.
A nestýská se vám po Sibiři?
S malými dětmi jsem na Sibiř jet nemohla, tak mi to samozřejmě chybělo. S přáteli jsme založili občanské sdružení Šamanská jurta a začali šamany do naší země zvát. Nedaleko Prahy v obci Žabonosy stála jurta, ve které žila šamanka Oyun. Šaman Očur-oolovič bydlel také v jurtě, podruhé přebýval v maringotce ve Škvorci. A tuvanská šamanka Anisja žila měsíc u nás doma v dětském pokoji. Díky tomu jsem k nim měla blízko, protože jsem je mohla sledovat od rána do večera, což je intenzivnější než slovní předávání zkušeností. Ale naše poznávání šamanismu pokračuje. Teď jsme pozvali korejskou šamanku Hi-ah Park, která používá nezvyklé hanzovní metody. Ve dnech od 8. do 10. června bude mít přednášku a seminář v pražském Strašnickém divadle.
Zkoušela jste dělat šamanské rituály?
Ano, ale netvrdím o sobě, že jsem šamanka, zajímá mě utváření procesu rituálu. Účastníte se jej s dalšími lidmi, provádíte je obřadem a často vznikne vztah mezi těmi, kteří se předtím neznali, nebo se jejich vztahy prohloubí. Očistíme se dýmem, zapálíme oheň a začneme bubnovat. Líbí se mi propojovat se s přírodou a krajinou a to je asi to, co jsem si odnesla ze svých pobytů na Sibiři. Pro kočovníky není domovem jurta, ale krajina, ve které žijí, celý ten prostor kolem nich. Právě to nás může obohatit, uvědomit si, že naším domovem není jenom náš byt, ale rozbít tyhle hranice a zajímat se o celou krajinu. Je to velmi osvobozující a příjemný pocit. U lidí na vesnici, kde mají zahrádku nebo políčko a obdělávají půdu, samozřejmě takový vztah existuje. Práce na zahradě, zacházení s půdou, vnímání přírodního cyklu, to vše může být meditace, i když si to ani neuvědomujete.
