Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ester Janečková: Neumím se hádat

aktualizováno 
Lidé ji na ulici zastavují a svěřují se jí s životními problémy. Pár slov si trpělivě vyslechne a pak se omluví, že už musí jít. Herečka, režisérka, ale i zdravotní sestra Ester Janečková (33) uvádí pořad České televize Pošta pro tebe.

Ester Janečková - Malé černé, Kali Boutique, 12 950 Kč; brož, Nový Svět, 1900 Kč; náušnice, Diva, 129 Kč; náhrdelní), Diva, 249 Kč. | foto: Lucie RobinsonMF DNES

Setkání po letech, smíření, odkrývání starých křivd. To všechno zná jako nemanželská dcera slavného Oty Ornesta i z vlastního života.

Máte ráda tajemství?

Mám hrozně ráda tajemství, ale mám jeden problém. Nikdy jsem žádné neuměla udržet. Když jsem v knížkách četla, jak je žena tajemná, a když večer konečně promluví, tak z ní padají perly, nechápala jsem to. Jsem pravý opak. Když jsem ve společnosti chvíli mlčela, všichni si mysleli, že jsem nemocná. Vždycky jsem byla hrozně upovídaná a všechno jsem vždycky hned vykecala.

Byla jste taková už jako dítě?

Ano, začala jsem hrozně brzy mluvit, což mi teď potvrzuje o jedenáct let starší sestra, která má osm dětí a žádné z nich prý nebylo tak ukecané jako já. Začala jsem někdy v roce a čtvrt a od té doby jsem už pusu nikdy nezavřela. Mluvila jsem prý rovnou ve větách, plynně a navíc hrozně rychle.

V pořadu Pošta pro tebe odhalujete cizí tajemství. Netrápí vás někdy zodpovědnost za to, že v přímém přenosu měníte lidské osudy?

Trápí, určitě. Protože mně na rozdíl od našich hostů dochází, co to znamená, říkat tak hodně osobní věci v televizi. Ti lidé se tam dostanou do nějakého ajfru a vůbec si neuvědomí, že to, co řeknou, uslyší i jejich sousedi, učitelka jejich dětí, jejich spolužáci a vůbec ti blízcí lidé, kterým by to třeba sami ani nebyli schopní říct. Takže tu zodpovědnost opravdu často cítím, ale zároveň je od toho můžu těžko zrazovat. Vždycky je alespoň upozorňuju, že kdyby se jim otevřelo něco, co by jim třeba nebylo příjemné, tak můžou říct, že to tam nechtějí, a vystřihne se to. Pořad se totiž předtáčí.

Co bývá nejčastějším důvodem, že se k vám člověk do pořadu přihlásí?

Řekla bych, že nejčastěji přes nás děti hledají své rodiče. Buď byli ti lidé adoptovaní, nebo hledají jen otce, který s nimi v dětství nebyl.

To jste žena na pravém místě. Váš otec, slavný režisér Ota Ornest, vás opustil ještě před narozením.

Ano, to je pravda. Ale člověk do toho nesmí motat sám sebe. I když na jednu stranu je fakt, že je výhoda, když má člověk s těmi zpovídanými podobnou zkušenost. Klade vhodnější otázky, protože tu životní situaci sám zná. Ale nemůže jim nic podsouvat - jim třeba chybělo něco jiného, než chybělo mně. Což je samozřejmě někdy těžký, občas si musím v duchu říct: Pozor, tady se nebavíme o tobě!

Už jste se dokázala vyrovnat s tím, že vás otec jako nemanželské dítě nevychovával?

Ne. A myslím, že se to ani nedá. Člověk se podle mě může postupem času vyrovnat s rozchodem s partnerem, i když je to strašně bolestivé, protože to jsou rozhodující životní okamžiky. Ale pořád máte šanci najít si někoho jiného, třeba i lepšího. Nové rodiče si nenajdete nikdy. Mámu i tátu máme jen jednoho.

Vyčítala jste to někdy svojí mámě?

Jasně, a ani to není tak dávno. Vyčítala jsem jí, že o mém otci, o Otovi, mluvila moc hezky. Nikdy o něm neřekla nic negativního, vždycky tvrdila, že o mě stojí, ale že jen okolnosti jsou složité. Vadilo mi, že ve mně udržovala naději, že jsem pro něho milovaná dcera. O to větší pak bylo moje zklamání, když mi došlo, že to tak není.

Nikdy se ani trochu nesnažil?

Ze začátku ještě docela jo. Do mých pěti let k nám chodil docela často na návštěvu, jenže pak byl v kriminále jako politický vězeň, což ho dost zlomilo a změnilo. Ten styk byl potom opravdu sporadický. V té době už jsem samozřejmě cítila, že o mě moc nestojí, ale pořád jsem věřila mámě. A vlastně jsem ani neměla moc s čím srovnávat, protože s námi v rodině nikdy žádný muž nežil.

Za co si svého otce vážíte?

Za to, že to byl strašně vzdělanej, inteligentní, ctižádostivej člověk. Znamenal strašně moc pro český divadlo, byl mimořádný překladatel, takže naší kultuře přinesl spoustu divadelních her, o kterých jsme ani netušili, že existují. Tím, že jsem studovala dramaturgii a historii divadla, tak mi tohle později všechno docházelo. Až časem.

Divadelní sklony jste zdědila po něm?

Nevím, jestli zdědila. Spíš mě k tomu maminka hodně vedla, vždycky milovala divadlo a literaturu. Posílala mě na všelijaké recitační soutěže, kde jsem musela přednášet básně svého strýce Jiřího Ortena, kterého ona zbožňovala. Později mě přemlouvala, abych šla na konzervatoř, a já si usmyslela, že když maminka tolik chce, tak já tam na just nepůjdu. No, a když už pak bylo skoro pozdě se připravovat na talentovky, tak mi došlo, že tam chci. Měla jsem na přihlášce napsanou zdrávku, ale najednou jsem nevěděla, co tam budu dělat. Mezi samejma ženskejma (směje se)! Jenže na konzervatoř mě nevzali, takže jsem mezi těma holkama stejně skončila.

A co básnické geny vašeho strýce Jiřího Ortena? Ty se taky projevovaly?

Asi ano, vždycky mě to hodně přitahovalo. Psala jsem básničky, povídky, vedla jsem si deník. Takže to tam někde samozřejmě bylo. Ale teď se to ještě víc projevuje u mého syna Krištofa a rozhodně mu to nezávidím. Moje máma se vždycky rozplývala nad tím, jak je podobnej Ortenovi. Že stejně jako on kouše knofl íky u povlečení. Že je stejně neurotickej a kouše si nehty jako Orten... Jenže on má zároveň už v deseti letech stejně jako Orten i hrozné splíny.

Vy sama jste podobnými splíny jako on nikdy netrpěla? Máte za sebou dost těžké dětství.

Já si to ale úplně nemyslím. Mně to sice spousta lidí říká, ale mám pocit, že jsem měla šťastné dětství. Bylo asi netypické, trochu jiné. Ale ne kvůli absenci otce, spíš kvůli mámě. Byla chartistka, odevšad z práce ji vyrazili, takže pak dělala dělnici v lese, kde na Proseku prořezávala stromky. Z toho si pochroumala záda a měla problémy s páteří. Moje maminka, literární historička, chodila s dřevěnou holí, na jejímž konci byl hřebík, a sbírala v lese odpadky. Mě ale brala ze školky po obědě. Horší to pak bylo, když zase změnila místo a stala se z ní třídička na poště. Moje sestry v té době byly už pryč z domova, já zůstávala každý večer od osmi hodin sama doma. A strašně jsem se bála! A to mi, pravda, zůstalo dodneška, večer máme skoro všude rozsvíceno. Můj manžel mi to coby ekolog vyčítá. Jenže já to mám fakt naučené, bojím se vkročit do místnosti, kde je tma. Takže v tomhle to asi těžké bylo, stejně jako v tom, že jsme s mámou měly strašně málo peněz. Máma se mi ale snažila maximálně věnovat, a protože sestry byly o dost starší, tak jsem v podstatě vyrůstala jako jedináček.

Jak jste před třemi lety prožívala otcovu smrt?

To bylo strašně silný. Sama jsem byla ale překvapená, protože jsem si říkala, že jsem ho celý život neměla, tak se vlastně nic nezmění. Jenže změnilo, protože mi došlo, že teď si už do tý náruče opravdu nikdy nepadneme. Trápilo mě to.

Když vás tak poslouchám, dokáže vás vůbec ve studiu ještě něco překvapit a rozházet?

Dokáže, ale bude to zase smutný. Nedávno jsme odvysílali příběh úžasný ženský, lékařky, která hledala právě svého otce. Nic po něm nechtěla, jen mu ukázat, že má být na co pyšný. Bylo jí něco málo přes čtyřicet. On se tam před diváky vytahoval, byl takovej suverénní. Až když zjistil, že si ho do pořadu pozvala jeho dcera, tak řekl, že nás to asi překvapí, ale že stěnu odstranit nedá. Že to měla řešit jinak, mohla ho najít dávno a bez televize. Snažila jsem se to ustát a říkala mu, že on se taky nesnažil ji najít. Být na místě té ženy já, utekla bych s brekem. Ona byla naprosto úžasná, pořád mu říkala, že po něm nic nechce, že netušila, kde ho hledat. Trvalo to pěkně dlouho, nakonec se nechal přesvědčit hlavně proto, že na něho manželka z publika kynula, ať to udělá. Okamžitě po jejich setkání jsem běžela do zákulisí, kde jsem se zhroutila na židli a řvala jsem jako želva.

Zůstáváte s některými z hostů Pošty pro tebe v kontaktu?

Hodně z nich mi píše dopisy a já začínám mít velký problém s tím, že jim nestíhám odpovídat. Takže prázdniny to jistěj. V létě si k tomu sednu a chci to všechno vyřídit. Snažím se i teď, ale ne všechno jde. Mám strašnou radost, když lidi, kteří se přes nás potkali, se stýkají dál a funguje to. Hrozně rádi bychom se štábem časem udělali něco podobného jako běží na Slovensku, takové pokračování Pošty pro tebe s názvem Návraty.

Na jaký z těch příběhů nejvíc vzpomínáte vy sama?

Určitě na jednu vychovatelku z dětského domova. Hledala děti, které tam měla na starosti. Měla pocit, že jim tehdy dávala hrozně moc lásky, a chtěla vědět, jestli dokázaly tu lásku zúročit a jestli žijí dobře. Plakala, už když o nich jen mluvila. My jsme našli dvě z těch dětí, ženu a muže. A ta žena mě úplně dostala. Maminka ji odložila jako malinkou, nechodila ji ani navštěvovat. Dopadlo to tak, že ona sama měla tři děti, z toho jedno těžce postižené, a se svojí mámou už jako dospělá sama navázala kontakt. Ta byla už hodně nemocná, amputovali jí obě nohy. Ta dcera si ji vzala k sobě domů a vedle svých dětí se starala i o ni! Té svojí vychovatelce ve studiu říkala, že nebýt jí, nikdy by tohle nedokázala. To bylo podle mě nádherný!

Zase se vám to ale prolíná s vaším životem. Sama jste málem skončila v dětském domově.

No jo, to mi byly čtyři roky a znám to spíš z vyprávění. Máma měla tehdy nějakou předtuchu, pořád ji tehdy sledovali tajní. Jednou ráno mě samotnou posadila na autobus, řekla řidiči, že pojedu sama, ať mi řeknou, kde mám vystoupit, a poslala mě k nevlastní babičce do Krkonoš. Ještě ten den jí pak volali ze školky, že mě tam hledali uniformovaní policajti s papírem v ruce. Měli mě odvézt do dětského * Mužský svět mě nejdřív hrozně přitahoval a pak jsem se chlapů domova. U babičky jsem byla uklizená tři měsíce, nikdo mě tam nehledal, dopadlo to dobře. Pamatuju si z toho jen útržky, ale napsala jsem o tom povídku s názvem Červená karkulka (směje se).

Je na vás máma dneska pyšná?

Strašně! Maminka je můj fanklub. Když jsem na rádiu Vltava dělala pořad Kulturní spektrum, vysílal se ve tři hodiny odpoledne a měl dost nízkou sledovanost. Věděla jsem, že alespoň jednoho posluchače mám jistého. Svoji mámu. (Směje se) Ale hodně mi i pomáhá, hlídá děti, když teď natáčím Poštu pro tebe nebo Sama doma.

Vyrostla jste mezi samými ženami. Neměla jste pak s mužským světem problémy? Uměla jste s nimi komunikovat?

Ani nevím, ale je fakt, že mě mužský svět vždycky hrozně přitahoval. Když k nám domů přišel nějaký chlap na návštěvu, tak jsem mu hned skočila na klín. Ale měla jsem to povolené jen do doby, než jsem začala chodit do školy, pak už mi to máma zakázala. Jedno období jsem měla z mužů trochu strach, to po pubertě přešlo. Co jsem se nikdy nenaučila, je hádat se. Dodneška to nezvládám. U nás byl klid, tam se neměl kdo hádat. Manžel mi tak občas vyčte, že se se mnou ani nemůže pohádat. A taky teď říká, že už jsem moc profesionální argumentátorka. Mám ale štěstí, že můj muž má ženskou duši. Je strašně citlivej a můžu si s ním povídat stejně jako s kámoškou.

Manžel je chirurg. Jak jste se seznámili?

Úplně náhodou, na horách. Natrefili jsme na sebe na jedné faře, kam jezdí věřící. Bylo mi tehdy sedmnáct, já byla z Prahy, on z Moravy...

Takže vztah na dálku?

Ano, psali jsme si asi tři dopisy týdně a posílali si je expres, aby došly hned druhý den. Mám od manžela téměř šílenou sbírku dopisů, z nichž některé jsou totální originality - jsou rozstříhané na puzzle nebo udělané jako dlouhatánská harmonika. Nakonec jsme skončili u nahrávání kazet, manžel koupil diktafon.

Máte schované i dopisy od táty?

Mám, ale těch je o dost míň. Spíš mám štos korespondence, co psal mámě, ještě než mě čekala. A ty jsou opravdu nádherné, ten vztah se dlouho rozvíjel z přátelství až k lásce. A i když otěhotněla, byl ještě nadšený. Až najednou, když byla v pátém měsíci, to přestalo. Prohlásil, že si nemůže dovolit rozvod, byl totiž ženatý už potřetí.

Jak je možné, že i přes všechny ty životní zážitky dokážete být optimistická?

Nevím, ale jsem až naivní optimistka. Mám pořád tendenci důvěřovat lidem.

To je chyba?

Někdy ano. V tom televizním a divadelním světě jsem třeba nikdy neměla ostré lokty. Jsem optimistka v tom smyslu, že se mi všechno podařilo v podstatě bez toho, že bych o to nějak zvlášť bojovala.

Proč se z vás vlastně nestala herečka?

Protože když jsem ve třeťáku na DAMU přestoupila z dramaturgie na herectví, tak jsem otěhotněla. To bylo v době, kdy jsem jako studentka hostovala v Divadle Na zábradlí. Těhotenství přišlo neplánovaně měsíc před premiérou. Pár představení jsem ještě odehrála, ale tím to zhaslo. Ještě i dneska občas hraju, ale moc si v tom nevěřím. Zjistila jsem, že se při moderování cítím mnohem svobodnější a uvolněnější než na jevišti. Tam asi vstupuju s příliš velkejma ambicema, a cítím, že mám blízko k afektu a křeči a že to není ono. Radši se do toho tím pádem necpu. Navíc jsem ani žádné Při moderování se cítím svobodnější než jako herečka pořádné herecké nabídky nedostala.

Je fakt, že rozhodně nepůsobíte jako klasický exhibicionista.

Byla jsem exhibouš jako dítě. Sestra mi šila různé dlouhatánské šaty, v nichž jsem pořád někde tančila a zpívala a předváděla se. Na škole jsem zas byla největší organizátor, pořádala jsem pásma písniček Hanky Zagorové. Režírovala jsem a zároveň hrála hlavní roli. Dodneška mě společnost lidí hrozně baví, ale je fakt, že dneska už nemusím mít všude hlavní slovo. A občas i uteču domů.

Co vás tak změnilo? Děti?

Možná, to byl určitě velký zlom. Byla jsem hodně mladá, bylo mi třiadvacet, když se Krištof narodil. A určitě jsem se stala zodpovědnější. Do té doby jsem si užívala noční pařby, to bylo někdy strašný! S dětmi jsem na sebe začala být opatrnější a pařby skončily. Děti daly prostě mému životu jiný smysl. Člověk přestane být takový ten věčný nespokojený hledač, zmizely i ambice mít úspěch za každou cenu. Našla jsem konečně svůj klid.

ESTER JANEČKOVÁ (33) Narodila se jako nemanželská dcera režiséra a dramaturga Oty Ornesta a literární historičky Marie Křížkové - seznámili se, když Esteřina matka psala studii o díle Ornestova bratra, básníka Jiřího Ortena. Ester vystudovala střední zdravotní školu, poté nastoupila na DAMU, obor dramaturgie. Ve třetím ročníku přešla na herectví. Uplatnění našla především jako moderátorka televizních a rozhlasových pořadů.







Nejčtenější

Jane Fondová (Cannes, 17. května 2015)
Představuji si, jak umřu. Smrti se nebojím, říká Jane Fondová

Americká herečka Jane Fondová (79) na svůj věk vypadá neuvěřitelně skvěle a vitálně. Filmová legenda však přiznala, že přemýšlí o smrti. A dodala, že se jí...  celý článek

Babička s dědou se starají o svá vnoučata - jedenáctietou Anežku a osmiletého...
Děti žily ve stanu, než je máma opustila. U prarodičů našly nový domov

Na 35 metrech čtverečních žijí ve dvou místnostech babička s dědou a jejich dvě vnoučata. Jejich máma a prarodičů nejmladší dcera je opustila. Do televizního...  celý článek

Vyzrálejší, chuťově výraznější až pikantnější sýry si nejlépe rozumí se...
Sýry pravé i falešné, kolik obsahují vápníku a s jakým vínem je párovat

Málokterá potravina je tak samozřejmou součástí českých ledniček a prostřených stolů. Sýry milujeme k snídani, obědu, svačině, večeři nebo třeba večer jen tak...  celý článek

Iva Frühlingová (11. října 2017)
Iva Frühlingová: Každá máma si občas potřebuje odpočinout od dětí

Bývalá modelka a zpěvačka Iva Frühlingová (35) se ukázala po delší době ve společnosti. Rozpovídala se o mateřství na plný úvazek, nové knize a nápadech na...  celý článek

Ilustrační fotografie
Nechte děti se nudit, podpoříte jejich rozhodnost, radí odborníci

Není dobře, když se dnešní rodiče snaží od rána do večera zabavovat svoje děti. Ony se totiž nenaučí nudit, což pro ně později může být na škodu, varuje...  celý článek

Další z rubriky

Jana Bělobrádková se stará o tři děti.
Bartošová, Bělobrádková a Babišová: Své manžely v politice podporujeme

Bez podpory své partnerky žádný politik dlouhodobě neuspěje. Kdo stojí po boku nejvýraznějších osobností letošních voleb? Oslovili jsme manželky lídrů...  celý článek

Charlize Theronová, Ashley Juddová, Goldie Hawnová a Megan Foxová
Cesta k roli přes postel. Herečky promluvily o sexistickém Hollywoodu

Nechvalně proslulá hollywoodská praktika „obsazování rolí přes postel“ není mýtus. V posledních letech o svých zkušenostech se zvykem mocných filmových...  celý článek

Sarah Fergusonová v Cannes (2011)
Hrdá jsem jen na to, že jsem dobrá matka, říká vévodkyně z Yorku

Skandály proslulá Sarah Fergusonová (57), vévodkyně z Yorku, se po rozvodu s princem Andrewem (57) stáhla na jistý čas do ústraní. Nedávno se ale stala...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Proč potřebujete izolepu do kosmetické taštičky
Proč potřebujete izolepu do kosmetické taštičky

Klepe se vám ruka a tekutou linkou si na víčku vytvoříte nepravidelný pruh... co s tím? Pomůže vám obyčejná lepicí páska... celý článek

Kočárky, které přežijí i dva raubíře.
Kočárky, které přežijí i dva raubíře.

Přečtěte si recenze kočárků na eMimino.cz a vyberte ten nejlepší.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.