Znamená slavičí vavřín, že po úspěchu v britské hitparádě definitivně míříte i do českého showbyznysu?
To je těžká otázka.
Elis Mrázová
|
Proč? Minimálně křest už máte za sebou.
Řekněme, že první seznámení s ním díky talentové soutěži ano. A je fakt, že bych se v něm chtěla trochu víc obtisknout, protože pokud chci dělat hudbu i pro širší publikum, tak bez mainstreamové součásti to bohužel nefunguje. Takže asi ano, mířím do českého showbyznysu, ale určitě nechci být prefabrikovaná mainstreamová zpěvačka. Nechci poslouchat někoho, kdo je teď zrovna módní, a oblékat se podle trendů. Chci být pořád sama sebou a přitom zasáhnout širší publikum.
A daří se?
Doufám, nevím.
Vítězství v kategorii Objev roku vás v tom neutvrzuje?
Objev roku je nádherná, úžasná věc, ale o čem svědčí teď u mě, bych si netroufala hodnotit. Sama jsem byla tím oceněním strašně překvapená. Čekala jsem, že ho získá Voxel. Beru to jako odrazový můstek spíš než nějaké vítězství, protože mi byla dána šance dát o sobě vědět, že nejsem pouze finalistka Hlasu Československa.
Je pro vás důležité zbavit se té nálepky?
Nedělám si iluze o tom, že je víc lidí, kteří znají soutěž a ne mě samotnou. Byla jsem tam a nemám se zač stydět, ale pořád zpěvačka Elis zní líp než finalistka Hlasu Československa. Těžko se téhle nálepky zbavuje, ale dá se to.
A titul Objev roku může pomoci?
Moc bych to chtěla. Teď musím pořádně makat, abych toho využila. Dřít na sobě mi nedělá potíž, už od Hlasu mám za sebou strašně moc práce, která mě baví. Dostala jsem tolik příležitostí, že jsem se skoro nezastavila.
To vypadá, že muzice dáváte sto procent svého času. Děláte také něco jiného, co obyčejně baví dvacetileté holky?
Třeba pařby? Na ty nechodím. Mě to nebaví. Nebaví mě chodit do klubů, kalit a tančit na hudbu. To radši udělám událost, kam přijdou hudebníci, donesou nástroje, zahrajeme si, dáme si i nějakou tu štamprličku, ale pořád je to pro mě čas strávený nějakým rozumným způsobem. Navzájem si něco dáváme.
Na to kluby zařízené nejsou. Kde takto jamujete?
Různě, ale tam, kde je klavír. Někdy je to těžké, protože nás odevšad vyhazují a my se pořád snažíme nacházet v Praze nová místa. Ale už jich snad pár máme.
I lásku si hledáte mezi hudebníky?
Já jsem se vždycky řídila citátem Shakespeara, že je krásné lásku hledat a najít, ale nehledat a dostat je lepší. A mně se to stalo. Až teď můžu říct, že přítele asi mám. A je to vůbec poprvé v mém životě. Dokud jsem byla sama, pořídila jsem si jako lék na občasnou osamělost, protože moje spolubydlící tady v Praze bývá často pryč, pejska Zoui a ona mi vyplnila prázdné místečko. Začala jsem přemýšlet jen nad ní a úplně zapomněla na chlapy. A jednou jsem šla nahrávat, potkala tam někoho, kdo se mi líbil na první pohled a já jemu taky a bylo to tam. Zničehonic.
Takže jste vskutku slovy citátu dostala muzikanta?
Ano. Je to Američan, je starší než já, žije tu asi pět let, ale jméno vám neřeknu. Na to je to mezi námi ještě moc čerstvé.
Nechme být, co je křehké. Řekněte, nikdy jste neměla touhu někoho za každou cenu sbalit jen proto, že vaše vrstevnice už randily o sto šest?
Abych řekla pravdu, já jsem vždycky dělala strašně moc věcí a volný čas jsem se snažila vyplnit tím, abych se toho co nejvíc naučila. Hrála jsem na hudební nástroje, zpívala a hodně jsem cvičila. Od sedmnácti jsem veřejně vystupovala. A volný čas a jeho vyplnění je asi důvod, proč holky v mém věku mají přítele. Nedokážou nad ničím jiným přemýšlet. Rozhodnou se, že výplní volného času bude přítel, se kterým se budou milovat, budou spolu chodit do zoo a budou dívat se na filmy. No a já v ten čas vystupuju, učím se, anebo třeba píšu.
Ale zase to neznamená, že jsem nad láskou nepřemýšlela. Mít někoho ale nebyla priorita, lásku jsem měla a mám ve své rodině a hudbě. Nehledala jsem kluky, nehonila se za nimi, když jsem ale potkala kamarádku, která měla super přítele a strašně jim to spolu slušelo, určitě jsem se zasnila: kéž bych taky jednou něco takového zažila.
Zkrátka jste si počkala. Když jsme u té vaší muzikantské vášně pro nástroje, je pravda, že váš první, flétna, byl léčbou zdravotního neduhu?
Ano. Jako malé děcko jsem mívala záchvaty kašle a zpočátku se nevědělo, zda je to astma. Pak ho potvrdili a já dostala takový ten dýchací přístroj. Až později mi psycholožka řekla, že hodně věcí je jen o psychice a když se člověk uklidní, vymizí i fyzické problémy. Vzala jsem si to k srdci a po sedmi, osmi letech příznaky vymizely.
V tu dobu jste byla jako dítě schopná tak hluboké sebereflexe?
Asi ano. Každopádně přestalo to a už vůbec nemám problémy s dýcháním.
A jste si vědoma toho, co vám mohlo psychosomatické potíže působit?
Tak to fakt nevím. Jsem ze šťastné rodiny a nikdy jsem žádné psychické problémy neměla. Nicméně od té doby se radou o vnitřním klidu řídím za každé situace. A se všemi věcmi v životě se lépe vypořádávám.
Vy si vůbec rady, nebo řekněme impulsy od života berete k srdci, co vím. Něco vás inspiruje a vy jdete a sáhnete si pro to?
Myslíte třeba ukulele? Viděla jsem klipovou verzi Someone like You od Adel, kde kus zpívali normálně s klavírem a najednou jim shora spadlo ukulele do rukou. Zdálo se mi to úplně super, a tak jsem ještě ten den šla do obchodu a koupila ukulele. Nebo jsem třeba viděla Let’s Dance a další den se přihlásila na kurz streetového tance.
Pořídit si předmět touhy by ještě nic neznamenalo, ale vy si jdete za tím, co chcete dokázat, a prostě se to, co na cestě k cíli neumíte, naučíte. Tolik vůle máte?
Říkám si, proč o všem pořád jen mluvit, když to člověk může dělat? Nesnáším třeba, když si někdo zoufá, jak rád by hrál na klavír, ale nemá čas. Co je to za výmluvu? Na ukulele jsem začala hrát hned další den. Nač čekat, když vím, že nějakou dovednost potřebuju, abych si mohla dělat radost? Na kytaru jsem se naučila proto, že na cyklovodácké výpravy se klavír prostě vzít nedá a já chtěla po večerech zpívat písničky u ohně.
Třeba vám jde spousta věcí snáz než ostatním. Máte po kom dědit geny. Otec režisér, maminka animátorka loutkových filmů, oba multifunkční umělci. Jste si vědoma svého talentu?
Michael Jackson řekl, že talent je nějakých dvacet procent a zbylých osmdesát je dřina. A v mém životě je hodně věcí vydřených. I když s nějakou základnou v talentu se asi počítá.
Tedy jste si své vlohy uvědomila?
Naši rodiče se od malička snažili ve mně a starším bráchovi hledat talent. Zkoušeli s námi strašně moc věcí. Mamka s námi kreslila, fotila, tančila a muzicírovala. A já zjistila, že hudba je nejvíc, co můžu dělat.
A ve dvanácti letech napsala první písničku.
Já psala básničky a pak jsem si řekla, že když už zpívám, bylo by fajn zkusit si i nějakou písničku. Inspiroval mě můj brácha. On psal už od malička symfonické věci, byl takové zázračné dítě v naší rodině.
A co jste byla vy?
Já? No, já byla taková ta jeho mladší sestřička.
Nechtěla jste se mu tou písničkou vyrovnat?
Ne, já jsem úspěch vždycky bráchovi strašně přála. Nezáviděla jsem mu a nikdy jsme nebojovali proti sobě.
Nikdy vám nebylo ani trochu líto, že vy takový aplaus nemáte?
Ne. Já chodila na jeho vystoupení, když začal hrát na bicí, a fandila mu. Navíc jsme si každý našel cestu v jiném hudebním směru, takže si není co a proč závidět. A především, proč nepřát dobré věci své rodině?
Byla to tedy vaše skladatelská prvotina, která připoutala pozornost i k vám?
Byla pro kamarádku a byl to i takový odrazový můstek k tomu napsat další.
Jaké měla tehdy ta písnička uplatnění?
Žádné. Slyšela ji jen kamarádka a její rodiče, ale pro mě to byl důkaz toho, že jsem schopna něco dokončit. Začala jsem si psát sama pro sebe písničky a vnímala je jako nějaké sebevyjádření. Měla jsem vždycky téma, které mě trápilo, nebo nadchlo. Nikdy jsem nepsala písničky proto, aby je slyšela velká veřejnost.
Proč jste jí je pak předložila?
Největším impulsem byl můj táta, který tvrdil, že věci, které nejsou nahrané, neexistují. Tak jsem v šestnácti své písničky skutečně nahrála a zaznamenala s nimi pár úspěchů.
Říkáte mi jinými slovy, že jste nikdy neměla jasný plán být zpěvačkou?
Já snila o tom, že budu doktorka, nebo právnička a hudba byl spíš obrovský koníček. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že se jí budu živit. Můj život je o velké náhodě. Kam jsem přišla, tam mě někdo slyšel, tam mi někdo zavolal, tam jsem se s někým seznámila.
Očima autorky:Elis je neotřelá postavička, každým coulem půvabná. Takový malý originál. Přišla na rozhovor se zpožděním, kterému předcházely roztomilé esemeskové omluvy, vysvětlující bloudění po metropoli, kde je nováčkem. Nikdo by se na ni nezlobil. A myslím, že to je rys, který ji provází dosavadním životem. Na ni se nikdo zlobit nemůže. Je ten typ, který zlobu neprovokuje. Není to žádná rebelka, ani drsná holka, jakási moderní bad girl. To ne. Ale je spontánní, mluvná a rychlá v odpovědích, až dětsky upřímná a moc hezká. A bude mít svou hlavu. Myslím, že nemá tendenci nikoho napodobovat. Je sama sobě dostatečnou inspirací. Vždyť talentu na to má dost. |
O jakých konkrétních náhodách mluvíte?
Třeba na Zlaté loutně jsem skončila na druhém místě a zavolal mi pán z Českého rozhlasu a byl z toho zpěv před Ivou Bittovou. Když jsem vypadla před grandfinále v Hlase, projevila o mě zájem Coca Cola. Zkrátka mé vítězné prohry byly vždycky k něčemu dobré. A já jsem optimistka. Když něco nevyjde, říkám si: má to svůj důvod, aby se uvolnilo místo a mohlo klapnout něco jiného.
Váš první hit v éteru Depressing Valentiness byl také náhoda?
Za tenhle zásadní zlom v mé pěvecké kariéře vděčím svému manažeru Petru Šiškovi. Protože v Ostravě není těžké vědět o sobě navzájem, vyhlédl si mě ještě jako mladou holku bez zkušeností, co občas zahrála s kapelou a natočila pár vlastních písniček, a uvěřil ve mě. Vsadil na Valentýnskou písničku, která tady chyběla a já měla asi dva týdny na to ji napsat, natočit a udělat k ní klip. A byla to nakonec ona, která zapříčinila takový můj oficiální start, který mi umožnil vystupovat.
I do britské hitparády vám pomohla?
Tam mě pro změnu přihlásil táta. Mám vlastně dva takové strážce. Petra coby manažera přes vystoupení a tátu, který na mě dává pozor přes hudební a filmovou stránku a aby si na mě nikdo nemohl dovolovat samozřejmě. Cítím se tak v bezpečí.
Byl by důvod se bát?
Určitě. Hlavně těch pseudomanažerů, co se ozývají po talentových soutěžích. Upíšou si vás smluvně pod sebe a když nejsou kšefty, nechají vás utopit. To se stalo vlastně všem lidem, kteří byli kolem mě v soutěžích. Vím jenom o pár z nich, kteří se snaží něco dělat i po té soutěži, ale buď je to úplně bez odezvy, anebo v zanedbatelném měřítku. Jsem asi jediná, kdo se někam šplhá a umělecky nezemřel.
Ale vy máte velmi silnou pojistku na nedejbože horší časy. Studujete skladbu na konzervatoři. Už jen úspěch na přijímačkách vám musel dodat sebevědomí.
Sama nevím, jak jsem se tam dostala, ale připravovala jsem se hodně. Máte pravdu, že přijímačky nebyly lehké. Museli jsme napsat písničku, poznávat intervaly, rozpoznávat akordy a vědět spoustu věcí, které na jiné hudební obory nejsou třeba.
Už píšete v notové osnově?
Ano, momentálně píšu tužkou rovnou do not. Člověk si myslí, že zdrhne od matematiky, kterou na gymplu nesnášel, aby zjistil, že hudba je hlavně o matematice. U vypočítání not musíte vědět, jak je každá nota dlouhá, aby vydržela do taktu. A počítání do taktu? Každý takt má jiný dobový úsek, takže si to musí člověk přesně napočítat a opravdu přesně zapsat do not. To, jak to nakonec hraje, není úplně jednoduché stvořit.
Toužíte po tom být nejen interpretkou, ale i autorkou svých vlastních písniček, nebo to má celé jiný smysl?
Všechno jsou to zadní vrátka. Chtěla bych určitě psát pro ostatní interprety a chtěla bych psát podkladovou hudbu pro televizní pořady, nejlépe dětské. Objevuju teď právě pány Uhlíře se Svěrákem. Není jednoduché docílit toho, aby písnička děti bavila, aby si ji zapamatovaly a aby jim něco dala. A to mě moc baví.
Existuje odpověď na otázku, co chcete v životě nejvíc?
Být šťastná.
A patří tam i to, zda se vidíte víc jako zpěvačka, či skladatelka?
Vidím se jako hudebnice. Toho bych chtěla dosáhnout. Nemyslím si, že jsem stoprocentní zpěvačka, nebo skladatelka, snažím se být od každého něco a dělat to pořádně.
To je náročné.
To je! A já vidím, že mám obrovské rezervy. Nikdy se nemůžu zaseknout na tom, že teď jsem něco dokázala. To by byla hudební smrt. Je toho ještě tolik, co musím ještě udělat nebo na čem zapracovat.
Proto se ještě nevymezujete vůči hudebním stylům a zcela otevřeně se hledáte?
Myslím, že v tomhle věku se ještě můžu hledat. Je to strašně tvárný věk, kdy je zásek v jednom stylu na škodu. Snažím se zkoušet různé žánry a napadají mě jejich různá spojení. A myslím si, že čím víc jich budu zkoušet, tím lépe budu vědět, co funguje a co mě baví a trefněji se najdu.
Počítáte v tom nacházení se v budoucnu zatím jen s osobností muzikantskou, nebo už také dohlédnete na tu ženskou?
Já se musím přiznat, že větší sen než být zpěvačkou, pro mě bylo mít děti. Když jsem byla malá, chtěla jsem jich mít deset a samozřejmě čím jsem byla starší, tím se to číslo snižovalo, až se ustálilo na dvojce. Je vtipné, že na otázku tohoto druhu nikdy neřeknu, že je tam muž, ale vždycky jen děti. Muž nemusí vždy být, ale děti ano. Jsou pokračováním mě samé, a proto se tolik těším, až se stanu mamkou a budu je vychovávat. Je to nádhera a velmi těžké zároveň, obdivuju všechny rodiče, ale na tuhle roli si ještě dlouho počkám. Ještě si toho musím hodně projít, abych svým dětem mohla něco předat.
