Babička Halfsteinová v době mého početí přišla o manžela. Tyhle dvě události se časově kryly a babička z nich vyvodila dva závěry, které jí už nikdy nikdo nevymluvil. Za prvé, že jsem náhradní duše za tu dědovu. Proto mě od prvního okamžiku milovala víc než moje další sourozence.
A za druhé, že jí v mládí lhali. Zjistila, že když přestane smejčit místa, kam není vidět, bude na tom úplně stejně, jako když je předchozích čtyřicet let smejčila. Že se její vztek na dědu, který odešel první a ji tu nechal, vygruntováním kvartýru ani nezvětší, ani nezmenší. A protože na tom gauči děda Halfstein ke konci života rád sedával, stal se gauč terčem její pomsty a jediným důkladně neuklízeným místem v bytě. Chuchvalce prachu byly jakýmsi vzkazem do záhrobí: "To máš, dědku, za to!"
Námitky, že u ovdovělých žen je změna v zavedených zvycích začátkem konce, ignorovala. "Nech si kecy na koledy. S ženskou to jde z kopce od momentu, kdy jí svět přestane tolerovat pozdní příchody," usadila moji matku, která se jí snažila domlouvat.
Jasně že měla pravdu. To, co je u sedmnáctileté rozesmáté slečny s nekonečně dlouhýma nohama a neposkvrněnou duší roztomilé, čtyřicítka schytá. Moje matka, její dcera, se tehdy urazila; bylo jí totiž skoro čtyřicet.
Pak babička přestala postupně uklízet všechno. S bídou opláchla nádobí, které se kupilo v dřezu. Později už používala pořád dokola jenom jeden talířek, jeden hrníček a jeden hrnec.
V další fázi se ujal vlády prach. Moře prachu se rozlévalo ze záhrobní zóny pod gaučem do kuchyně a ostatních pokojů. Když za ní už máma nestíhala jezdit a zbavovat ji prachu, tak si ji s tátou vzali k sobě. Příbuzenstvo se tehdy servalo o dekret na byt stejně jako psi o kost. Tenkrát mi to ale bylo jedno. Byla jsem ve věku, kdy se ženám odpouštějí pozdní příchody a lítají víc na rande a kurzy angličtiny než za starou ženskou.
Pak umřela. Celá rodina se definitivně rozhádala kvůli tomu pitomému bytu a už se to nikdy nespraví. Na mámu při dělení pozůstalosti připadlo pár krámů a strčila je na půdu. A já se odstěhovala.
Najednou se i mně přestaly promíjet pozdní příchody, ale já už anglicky uměla tolik, že jsem si díky tomu vzala jednoho cizojazyčně hovořícího muže a spolu jsme si vydělali na barák, co ho teď máme napůl s bankou. Když jsme ho zařizovali, tak jsem si vzpomněla na gauč a vydupala si, že ho musím mít. Anglicky hovořící muž nechápal proč. Proč dávat do nového domu starej krám? Vy byste uměli tohle všechno jednoduše vysvětlit? Ale bylo po mém, i když se pod gauč už dávno nevejdu.
Jenže novej barák i se starým gaučem vzala tisíciletá voda.
Přišel zástupce pojišťovny. Plakala jsem. Poklepal mi po rameni a řekl, že nemám být smutná. Na rozdíl od spousty jiných postižených jsme byli dostatečně mazaní. Včas jsme uzavřeli dobrou pojistku a pořídíme si prý podobných gaučů tři sta padesát! Stejně věci ztrácejí hodnotu v momentě, kdy je koupíme. Držela jsem se, abych nezaječela: "Sklapněte!"
Jestli kolem vás někdy popluje takovej starej divnej gauč, dejte mi prosím vědět. Bez duše se žije špatně.
|
AUTORKA DENISA PROŠKOVÁ
