Marek se sestrou a matkou

Marek se sestrou a matkou - Snímek z alba. Na fotografii z 80. let je zleva Marek, jeho sestra Andrea a jejich matka. | foto: MF DNES

Duše ho musela bolet, neřekl však nic

  • 16
Při rozhovoru už drobná žena nepláče, hovoří tiše, pomalu. Proč jitřila bolestivé vzpomínky a usedla k počítači? "Říkala jsem si, že by bylo dobré vypsat se z toho a zároveň tak třeba pomoci lidem, které potkalo něco podobného," tvrdí matka syna, který ve dvaadvaceti letech spáchal sebevraždu.

"Já se neměla z čeho poučit, o depresi jsem nic nevěděla. Dnes si myslím, že Marek trpěl maniodepresivní psychózou," říká Beata Rencová.

Po synově smrti jste pročetla jeho zápisníky. Objasnily víc?

Čekala jsem, že v nich najdu vysvětlení, co bylo příčinou jeho proměny. Ale to se nestalo.

Marek byl u řady psychiatrů. Depresi žádný nepotvrdil?

Ne, ale myslím si, že byl maniodepresivní. Po zkušenostech s lékaři nabyl nejspíš dojmu, že mu není pomoci. Nedokázal se jim otevřít, nechtěl o svých pocitech mluvit s nikým. Ta bolest duše musela být děsivá, a když polevila, bál se, že přijde zas... Doktoři si mysleli, že má dekompenzovanou cukrovku. Marek ale věděl o své nemoci víc než leckterý praktický lékař.

Jak vypadaly jeho návštěvy u lékařů, o čem se s nimi bavil?

Jejich rozhovor se prý vždycky stočil na jeho sexuální orientaci. První psychiatr, u kterého byl, mu navrhl, ať zkusí jít na sexuologický test. Říkala jsem mu: musíš přece věřit sobě, ne testu. Ten ukázal, že je bisexuál. Testu pak věřil bezmezně. Když jsem se ho zeptala, co si myslí sám, neodpověděl.

Předepsali mu lékaři nějaké léky?

To ano, ale on se léků bál, takže je nebral. Pak mu bylo hůř, šel za psychiatrem znovu a ten mu předepsal jiné, po kterých mu prý bylo špatně.

Máte dnes pocit, že se dalo zabránit tomu, co nakonec udělal?

Měla jsem ho dovést na jinou kliniku. Možná by se zachytil ten správný moment a podávaly by se mu správné léky... Neměla jsem ho nechávat v klidu, pořád s ním mluvit, být s ním. Možná jsem se někdy starala naopak až moc, ale deprese nemá racionální důvod. Teď také vím, že pokud se nemocný mozek jednou rozhodne, vždycky si člověk najde tu chvíli, kdy spáchat sebevraždu.

Jak se dá s takovou tragédií vyrovnat?

Musíte to překonat, zůstat normální. Mně třeba pomáhalo jezdit autem. Bavily jsme se s dcerou, zda by to bylo jiné, kdyby byla Markova smrt přirozená. Zdánlivě to totiž vypadá, že se to nemuselo stát. Ale když se nemoc neléčí, myšlenky k takovému rozhodnutí samy dospějí.