Každé ženě zalichotí, když na ni její partner občas žárlí. Bereme to jako důkaz lásky a vlastní atraktivity. Pokud ovšem žárlí neustále, obviňuje nás ze smyšlené nevěry, podrobuje nekonečným výslechům, diktuje kam a s kým můžeme jít, systematicky nás ponižuje či dokonce fyzicky napadá, to se už za projev lásky pokládat nedá.
Jak poznáte, že máte doma žárlivceAby začala žena něco měnit, musí si nejdřív sama uvědomit, že se žárlivcem žije. Když ji partner zrovna nekamenuje smyšlenými nevěrami, či se z ní nesnaží vymlátit přiznání, může to být někdy těžké. Zvláště zpočátku vztahu si může zamilovaná žena vykládat jeho neustálé vyptávání, kde byla a s kým, jako pouhý zájem a starost. Věty o věrnosti nadevše a o šťastné lásce navždy jí po předchozím vztahu se "sukničkářem" mohou znít jako rajská hudba. Velmi galantně může působit i nabídka, že ji muž bude vždy po práci vyzvedávat, aby nemusela jezdit autobusem. Jeho představa, že živit rodinu bude jen on, aby ona mohla sedět doma a pečovat o děti a domácnost, z něj zas dělá v jejích očích starostlivého otce a pozorného manžela. Bohužel, za tím vším se jen skrývá potřeba žárlivce kontrolovat svůj protějšek a snaha zamezit podle něj neustále hrozící nevěře. Na to ovšem žena mnohdy přijde až po mateřské dovolené, kdy přestane být neustále doma a začne se chtít trochu osamostatňovat. |
Co ještě snášet a co už ne?
Hranice, kam jsou ženy ochotny nechat toho svého zajít, se liší. Některá se sbalí hned po prvním slídění v soukromých e-mailech, jiná žije pod taktovkou žárlivce izolovaná od okolí desítky let.
Jedinou objektivní hranicí, kdy říci dost, tak zůstává překročení mezí zákona. Dopustí-li se žárlivec domácího násilí, ať už je to fyzické násilí či psychické týrání, zašel, alespoň podle legislativy, příliš daleko. Bohužel, i v takovém případě od něj mnohdy žena nechce nebo nedokáže odejít. Ženy někdy vydrží opravdu hodně.
Žárlivce sama nezměníte
|
Patologická žárlivost může vycházet z mnoha podnětů, prožitků a problémových rysů osobnosti. Patří k nim pocit méněcennosti, nadměrná sebeláska, zbytnělé a zranitelné ego, rivalita, potlačené přání být nevěrný, nevědomé přání zbavit se objektu lásky, vztahovačnost, podezíravost, přesun viny za své chování na partnera, převzetí chování rodiče stejného pohlaví, hysterických rysů a dalších. |
S takovým mužem se mimoto o žárlení nedá vůbec rozumně mluvit. Sám nedokáže vidět, že nemá proč žárlit, ani si nedokáže uvědomit svou vinu. Celý rozhovor bude nejspíše považovat za vaši snahu zamaskovat nějakou další nevěru.
Rozhodně nepomůže ani vycházení vstříc jeho neustále se stupňujícím požadavkům. Dnes svolíte, že zůstanete v domácnosti, zítra nebude smět ani s kamarádkou na kafe. Ustupování je jen jistá cesta do otroctví.
"V patologickém případě tak může žena mluvit o štěstí, když se jí podaří ze vztahu bez úhony odejít," vykresluje drsnou pravdu psychoterapeutka.
Zkuste začít u sebe
Přesto, že jeho změnit nemůžete, můžete podle Olgy Kučerové zkusit změnit něco u sebe. Promluva s rodinou či odborníkem vám možná ukáže váš přístup k partnerství v jiném světle. Třeba zjistíte, že děláte něco špatně sama. "I kdyby z toho nakrásně vyplynulo to, že špatné je to, že ve vztahu setrváváte," radí psychoterapeutka.
Ideálním terčem pro žárlivce jsou ženy tolerantní, zakřiknuté, podceňující se, zvyklé hledat chybu především u sebe. Přitom jejich jedinou chybou je to, že si nechají chování žárlivce líbit. Proto pokud žena nezmění něco u sebe, odchod od partnera jí mnoho nepomůže. "Příští muž, se kterým začne žít, bude s největší pravděpodobností stejný žárlivec," varuje Kučerová.
Kdy je žárlivost normální?
Má-li muž proč žárlit, je samozřejmě normální, když tak s mírou činí. V našich zeměpisných šířkách je obvyklou reakcí na prokázanou nevěru verbální vyjádření pocitů podvedeného. Může dojít i na hrubá slova, pláč, vztek.
Občas ženy dokonce k žárlivosti provokují partnera naschvál. Okatě před ním flirtují a testují tak jeho lásku, nebo se snaží do uvadajícího vztahu vykřesat zpátky jiskru. I tady je přiměřená reakce muže normální. Ale pozor, vykoledovat si můžete i něco horšího.
Nepřiměřená žárlivost
V pořádku už není, projevuje-li muž své negativní pocity i léta po partnerčině nevěře nebo flirtu, neustále se k události vrací, a to přesto, že je její opakování nepravděpodobné. Taková žárlivost, byť s kdysi reálným základem, už je nepřiměřená a v důsledcích se může podobat žárlivosti patologické.
Patologická žárlivost
Žárlení bez jakékoli reálné příčiny je patologické. Ať muž žárlí na svůj smyšlený blud, tedy něco, co se nestalo, nebo žárlí, protože se nedokáže vyrovnat s nejistotou o věrnosti partnera, není jeho chování normální.
Chorobný žárlivec se potenciální nevěry partnerky obává vždy, když ji nemá pod dohledem, třeba když je žena v práci. Bludný žárlivec je zase naprosto přesvědčen o tom, že mu je s kolegou na pracovišti nevěrná, aniž by měl jakékoli reálné důkazy. Oba typy patologických žárlivců své obavy řeší snahou partnerčin život kontrolovat. Pro takové žárlivce totiž milovat znamená vlastnit.
Žít se žárlivcem se dá leda v pekle
PhDr. Tomáš Novák ve své knize Žárlivost – jak ji zvládat míní, že smysluplně dokáže s chorobným žárlivcem žít jen bezdětná žena s hysteroidními, nebo masochistickými rysy, nejlépe obojím.
Život se žárlivcem mnohdy končí opravdu špatně. Žárlivost bývá motivem domácího násilí a dokonce poloviny vražd mezi partnery. Zúčastněné dokáže dohnat i k sebevraždě. Neustálý stres, který oba partneři zažívají, u nich může zapříčinit vážné psychosomatické choroby. Pokud jsou v rodině děti, týká se toto vše i jich.
Nesmyslnost setrvávání ve vztahu právě kvůli dětem dokládá Tomáš Novák rozhovorem, který vyslechl ve své ordinaci: Matka: "Snášela jsem peklo, abych dětem nerozbila úplnou rodinu." Dcera: "Ty si myslíš, mami, že dětem je dobře v pekle?"
Zpracováno podle knihy Žárlivost - jak ji zvládat, Tomáš Novák (Grada).
