Proč jste za vypravěče své poslední knihy Moje nejmilejší kniha zvolila zrovna hada?
Had je takový neodolatelný symbol. V latinskoamerické kultuře symbolizuje moudrost a
|
"Nejvíc mne potěšilo vítězství Violy Fišerové v kategorii poezie, protože její sbírka Domek na vinici, za kterou byla oceněná, je mou nejoblíbenější současnou českou básnickou sbírkou. A velmi příjemně mne překvapila Cena čtenářů pro román Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. Je určitě skvělé, že takto ambiciózní téma a příběh, který nastavuje Čechům nepříjemné zrcadlo čtenáře zajímá. Já osobně považuju u svého romámu za zázrak nominaci, protože v mé knize nevystupuje žádný Čech, ani se neodehrává v Česku. " |
Markéta Pilátová* Narodila se 1. 2. 1973 v Kroměříži. |
Neměla jsem k nim vlastně žádný vztah, dokud jsem nepřijela do Brazílie. Věděla jsem, že je jich tam hodně a jsou nebezpeční, takže jsem před nimi měla respekt a dávala si pozor. Když jsem navštívila hadí institut Butantan v Sao Paulu, vzala jsem si hada do ruky a bylo to příjemné.
Takže není slizký, jak se říká?
Vůbec ne. Mají hebkou kůži, která je velmi příjemná na dotek. Byl to pro mě zásadní pocit pro napsání knihy.
Do jaké míry se při psaní inspirujete skutečností?
Spíš jenom takovými střípky, nápady. Jedna žena se mi třeba svěřila, že byl její manžel asi špion, také jsem se setkala s ženou, co učila na americké škole pro špiony během studené války. Zjistila jsem si k tomu co nejvíc informací a složila postavu špiona Jaromíra ve své první knize. Občas se zase nechám inspirovat svými zážitky nebo poznatky z reportáží.
A co nejraději píšete?
Časosběrné reportáže. S manželem jsme psali třeba o katastrofě tankeru Prestige v Galicii, vrátili se na místo po čtyřech letech a zjišťovali, co se změnilo. Také jsme psali o soukromém chráněném parku Pumalín v Chile, který založil jeden americký milionář. V jeho těsné blízkosti vybuchla sopka a my jsme tam pak přijeli a zjišťovali, jak se žije obyvatelům tamější městečka a co to udělalo s parkem. Po návratu z Brazílie vyšel můj první román Žluté oči vedou domů.
V této knize se zabýváte tematikou domova. Jak to máte vy, kde jste doma?
Nikde. Já se nacházím v takovém vakuu. Říká se, že doma je člověk tam, kde rozumí vtipům. Ale já už nerozumím vtipům vůbec nikde (smích). Takže domov je tam, kde je mi dobře. Právě při psaní knihy jsem tuto otázku hodně řešila, myslela jsem, že si to ujasním. Vrátila jsem se do Česka, rok tu zůstala a pak mi zavolali z ministerstva, že se uvolnilo místo učitelky v Buenos Aires. Neodolala jsem volání Latinské Ameriky a jsem v Argentině už třetím rokem. Neujasnila jsem si nic, takže jsem přestala domov hledat a rozhodla se být prozatím nomádkou.
A jak k tomu přistupuje váš manžel?
On se mnou sdílí pocity. Pracovali jsme spolu ve Španělsku, byl se mnou v Argentině a nyní jsme v Brazílii. Pro jeho práci nevadí, že není v Česku, takže v tom není problém.
Kde byste chtěla vychovávat děti?
V Česku, v tom mám jasno. Strašně si vážím sociálního státu, který tu máme. Lidé si to tu možná ani neuvědomují, ale je to luxus. Už jsem pátým rokem Latinské Americe a uvědomuji si čím dál víc, jak skvělá evropská vymoženost to je.
Jak je to v Latinské Americe?
Tam nemá sociální stát žádnou tradici a lidé nemají jisté téměř nic. Když onemocníte, musíte mít peníze, abyste se uzdravil. Vidím obrovské sociální rozdíly a cením si toho, že pokud se u nás lidé dostanou do hraničních životních situací, stát se o ně postará.
Kdy jste se poprvé podívala do Latinské Ameriky?
Dostala jsem se do Mexika na doktorandskou stáž. Zaujala mě nespoutaná a divoká příroda, barevnost…Prostě mě to uchvátilo a od té doby jsem se stále chtěla vracet.
A kdy jste se rozhodla tam přestěhovat?
Jednou jsem si náhodně otevřela stránky ministerstva školství a viděla inzerát, že hledají učitelku češtiny pro krajany v Brazílii. Protože už jsem předtím v Latinské Americe několikrát byla a líbilo se mi tam, šla jsem zkusit štěstí na pohovor. Místo jsem získala a odjela do brazilského státu Mato Grosso do Sul a pak do Sao Paula, v Brazílii jsem strávila dva roky.
O Latinské Americe se říká, že je tam velmi nebezpečno, dostala jste se někdy do nebezpečné situace?
Jednou jsem šla po ulici v Sao Paulu a několik metrů za mnou přepadli dva ozbrojení výrostci mladou dívku. Mě nepřepadli proto, že jsem sebou měla psa, kterého jsem adoptovala z ulice. Ve chvíli, kdy se rozhodovali koho přepadnou, si asi vybrali ji, protože byla snazší cíl.
Jak se v takové situaci zachovat?
Ve chvíli přepadení nemůžete nic dělat. Existuje nepsaný zákon, že byste měl co nejrychleji odejít a zavolat pomoc, ale sám se do toho neplést. Přepadávají většinou ozbrojení mladí narkomani a výrostci a hlavní pravidlo zní vše jim dát a nedělat žádné problémy, protože byste velmi snadno mohli přijít o život. Pokud bych se pokusila té dívce pomoct, mohla bych jí vlastně přivést do většího nebezpečí, protože útočníci jsou zdrogovaní a dvakrát nepřemýšlejí, než vystřelí.
Kdy jste se rozhodla věnovat psaní?
Pracovala jsem jako odborná asistentka na Univerzitě Palackého v Olomouci. Při výměně učitelů mezi univerzitami jsem se dostala do Španělska a uvědomila jsem si tam, že mě velmi baví psát reportáže.
Zkoušíte psát ve španělštině nebo portugalštině?
Ne. Myslím, že na to musíte být rodilý mluvčí, být bilingvní nebo mít někoho, kdo po vás text opraví. Třeba moji známí cizinci - bohemisté umějí výborně česky. Když ale napíšou nějaký text pro noviny, tak to po nich většinou musím upravit, v podstatě to musím celé přepsat. Kdybych se s někým domluvila, tak by to asi šlo. Ale není to pro mě na pořadu dne.
Jak vás napadlo napsat dětskou knížku o Víle Vivivíle?
Jednou jsem šla v Olomouci po ulici a spatřila nápis "Prodáváme vakoveverku z Austrálie, opičky z Kostariky a hady z Brazílie". Bylo -10°C, sněžilo, zvířata byla vystavená ve výlohách a mně se zdálo, že to není normální. Chtěla jsem proto napsat příběh, který by dětem vysvětlil, proč se nemají na rodičích dožadovat opičky: že zvířatům je tu zima, že si toho musela hodně vytrpět, než se sem dostala. Vymyslela jsem nezbednou vílu, která je taková má osobní pomsta víle Amálce (smích).
Proč pomsta?
Jako malá jsem ji hrozně neměla ráda, asi protože měla přihlouplý hlásek a já jsem jí záviděla dlouhé blonďaté vlasy. Takže Vivivíla vypadá spíš jako kluk a je nezbedná, ale zároveň má velký smysl pro spravedlnost a morálku. Spolu s dětmi víla pomůže nešťastným zvířátkům dostat se domů.
Máte už nápad na další knihu?
Připravuji další dětskou knížku, která se bude jmenovat Kiko a tajemství papírového motýla, pak pokračování Víly Vivivíly, na které se ohromně těším. Spolu s manželem pak plánujeme knihu o Janu Antonínovi Baťovi a hlavně o tom, jak Češi osidlovali brazilskou džungli. Připravujeme to částečně na základě Baťových deníků, ale nebude hlavní postavou, zajímají nás spíš ti krajané zakládající farmy a pily v brazilské džungli, je to neprobádané pole české historie.
