Když se ekonom, právník, odborný asistent, student, novinář a atomový fyzik poprvé setkali na staveništi, psal se rok 1985 a oslovovali se zdvořile plnými tituly.
Při druhém setkání usoudili, že upozornění typu "pane inženýre, podejte mi panel a ustupte, padá vám na záda prkno" působí v daných podmínkách stavebního prostředí příliš oficiálně, a tak si mezi skládáním cihel řekli "těší mě", stáhli umazané rukavice, potřásli si pravicemi a začali si tykat.
Na třetí brigádě je všechny stavbyvedoucí kvůli nějaké neodborně provedené práci poslal několikrát kamsi. Atomový fyzik na tu spršku řití a podobných slov poznamenal ke svým spolupracovníkům, že podle Einsteinovy teorie relativity není třeba hned upadat do deprese. Věřil, že menší konflikty v zájmu věci na začátku nevadí.
A nemýlil se. V porovnání s tím, co mělo přijít, byl začátek ještě relativně snesitelný…
Svépomocná výstavba v dobách předrevolučních vždycky začala tím, že se pod hlavičkou bytového družstva sešli plni elánu žádostivci o byt. Ti, kdo žádali nejnaléhavěji nebo nejdéle, byli zařazeni do stavebních samospráv, a to tak, aby v každé bylo rovnoměrné zastoupení odborníků a žádné profese se nedublovaly. Mělo být totiž základním předpokladem úspěchu, aby každý rozuměl něčemu jinému a mohl tak v jednotlivých etapách výstavby odborně a účinně svépomáhat.
Bohužel, pestrá byla teorie, šedá praxe. Na staveništi se sice sešli uznávaní specialisté z nejrůznějších oborů lidské činnosti, ovšem při budování domu byli schopni vykonávat maximálně pomocné kopáčské práce. Alespoň si to o sobě všichni na začátku mysleli. Když však zjistili, že spoléhat na svépomocné dovednosti kohokoliv kolem sebe je marné, ujali se svorně ekonom, právník, odborný asistent, student, novinář a atomový fyzik statečně svého údělu.
Nejdříve hlavně nosili. Přerovnávali materiál sem a zase tam, přehazovali hromady písku z místa na místo. Uklízeli, co bylo rozházené, a rozhazovali, co bylo uklizené. Družstvem zaměstnaný stavbyvedoucí jim plně důvěřoval a na stavbě se vůbec neukazoval.
Konečně po několika takto činorodě strávených měsících stavebníkům došlo, že sice mají odpracovánu polovinu brigádnických hodin, ale dům nevidět. Navíc nový stavbyvedoucí obvykle tvrdil, že je urychleně potřeba zbourat to, co se postavilo, protože se to postavilo špatně, a že doposud odpracované hodiny se rovnají "nula, nula, nic".
Do toho přišel všem zainteresovaným z vedení bytového družstva dopis, v němž se konstatovalo, že pokud dotyčný družstevník nezlepší pracovní morálku, bude bez náhrady ze stavby vyloučen, neboť v pořadníku čekají stovky dalších. Bohužel, měl pravdu.
O autorceDANA EMINGEROVÁ
Spolupracovnice IDNES,  novinářka a spisovatelka letos vydala svou čtvrtou knížku Něžná tygřice s kolážemi "sklepáka" Davida Vávry, kde jsou i některé fejetony z ONY. |
Měsíce, někdy i roky plynuly, hodiny už se nepočítaly. Družstevníci postupně nabyli takové úrovně stavební odbornosti, že si mohli dovolit poslat za nedbalé dílo družstvem najaté truhláře, lakýrníky či tapetáře kamsi a s "řitěmi na jazyku" kvalitněji sami předělat odbornou stavební práci.
Dodnes jednu takovou svépomocnou stavbu vlastním a jsem na ni patřičně hrdá, protože na ní znám – jak se říká – každý hřebík. Jsem však ráda, že se mé po revoluci narozené děti - ať už se stanou ekonomy, právníky, novináři či atomovými fyziky - budou věnovat vystudované profesi a nikoliv martýriu stavění rodinného hnízda.
