Ona
Dominikánská republika

Dominikánská republika

Dominikánská republika - další část z náhrdelníku karibských perel

  • 0
Dominikánská republika nás přivítala tropicky horkým a zároveň mořem provoněným vzduchem. Jakmile ho člověk ucítí, okamžitě pochopí dvě věci. Zaprvé "tady se to chtělo narodit", zadruhé "začíná mi dovolená". Ocitli jsme se v Karibiku, na ostrově s překrásnými písčitými plážemi, uprostřed proslulé španělsko-karibské atmosféry.
Naším dominikánským útočištěm se stalo pobřeží Playa Dorada na severu ostrova. Volba na něj padla mimo jiné proto, že se zde nachází 18jamkové golfové hřiště. To se vášnivým golfistům v době, kdy sychravé dny už zcela ovládly česká hřiště, velice hodí.

Zhruba šest kilometrů od Playa Dorada, na úpatí pohoří Pico Isabel de Torres, leží přístavní městečko Puerto Plata. To jsme navštívili hned několikrát. Prohlédli jsme tamní pevnost San Felipe, zazáviděli místním překrásnou pobřežní promenádu a dokonce zdolali vrchol Pico Isabel, na kterém po vzoru Rio de Janeria trůní socha Krista. Především jsme se ale zastavovali a nechávali strhnout místní uhrančivou hudbou.

Prchnout před plíživým tichem evropského podzimu na ostrov, který žije latinskoamerickými rytmy, je úžasné. Stejně tak je úžasné pozorovat "osmahlé" místní obyvatele, jak tancují na ulicích. Uhájit bezpečnou pozici pouhého pozorovatele tanečního šílenství je ale v Dominikánské republice zcela nemožné. Vlnící se dav člověka vcucne a začne zcela ovládat.

Poté, co jsem přežila své první "vcucnutí" (dav tancoval, já se neorganizovaně zmítala), jsem se o příslušném tanci uráčila poučit. Zjistila jsem, že se mu říká "merengue" a k jeho zrodu se váže pověst. Vše prý začalo na jakési oslavě, na které se jistý vážený host s dřevěnou nohou pokoušel tančit. Aby postižený nezůstal ve svém snažení sám, obklopili jej ostatní hosté ze společnosti a přidali se.

Dominikánská republika

Pověst mě uklidnila. Usoudila jsem, že je tedy zcela v pořádku, když si při tanci připadám, jako bych měla minimálně jednu nohu dřevěnou. A jak nás tak merengue provázelo na každém kroku, dřeva v nohách ubývalo a z rytmu se stávalo opojení. Navíc je jasné, že kdo tancuje latinu, netloustne.

To už se dostáváme k jídlu. Vzhledem k tomu, že na ostrově žijí vedle sebe různé národy, převažuje v Dominikánské republice mezinárodní kuchyně. I Dominikánci ale mají své typické jídlo, které se skrývá pod názvem "comida criolla". A protože beru na každé dovolené svůj status turisty velice vážně, mám ve zvyku místní jídla ochutnávat (což není úplně strategické v těch koutech světa, kde je vyhlášenou místní pochoutkou hmyz či šnek). Comida criolla je směs masa s fazolemi a smaženými banány, obalenými v rumovém těstíčku (naštěstí tedy ani hmyz, ani šnek). Rum je zde vůbec velice populární, podobně jako pivo a nejrůznější míchané nápoje.

Zakoupili jsme si také výlet do Manati Parku. Jedná se o rozlehlou zoologickou, botanickou s "indiánskou" zahradu. Nachází se zde mimo jiné taínská vesnice, ve které se během dne odehrávají indiánské taneční a jezdecké show. Já měla největší zážitek z plavání s delfíny (delfíni plavali, já se neorganizovaně zmítala).

Dominikánská republika

Druhý výlet jsme podnikli do hlavního města. Santo Domingo nabízí řadu památek a příjemných restaurací a indiánský přístav k tomu. Dáte-li si pozor na kanály, strávíte zde patrně velmi poetický den. Podceníte-li kanály, poletíte domů s nohou v sádře. Místní se totiž neobtěžují otvory v chodnících něčím zakrývat. S úsměvem na rtech o nich hovoří jako o "gringo traps", tedy "pastech na cizince". My byli naštěstí o kanálové problematice předem informováni a žádná sádra ani jiná nepříjemnost, nám dovolenou v karibském ráji nemohla zkazit.