Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dokumentaristka Jana Počtová: Život bez chlapa? To zvládnu

  4:27aktualizováno  4:27
Vymalovala si pokoj, vyměnila pneumatiku, přitloukla poličku. Pět let žila režisérka Jana Počtová sama, nezadaná, single. Jako tisíce jiných mladých Čechů a Češek. A pak o životě svobodných natočila úspěšný dokument Generace singles.

Režisérka Jana Počtová | foto:  Dan Materna, MAFRA

Jana Počtová

  • Narodila se 30. července 1980.
  • Studovala filmovou tvorbu na univerzitách v Praze, Olomouci i Paříži.
  • Spolupracovala se společností Člověk v tísni i na projektu Česko-německého fondu budoucnosti. Podílela se na cyklech České televize Příběhy slavných, Cestománie či Generace 0. Natočila snímek o Paláci Akropolis Akráč či dokument ESHQ o afghánských ženách, který získal Cenu Nadace Marie a Josefa Hlávkových. Generace singles je její zatím poslední dokument.

Režisérka Jana Počtová spoléhala vždycky na sebe. V sedmnácti se rozjela s batohem do Afriky, ve třiadvaceti natočila v Afghánistánu svůj první dokument. Pět let žila bez vztahu a prý není schopná posoudit, jestli je lepší být zadaná, či nezadaná. Není si jistá ani tím, že mít děti a muže je to největší štěstí, že je to ten pravý "happy end" života. O tom všem je její film Generace singles, který točila i o sobě.

Jste tak sebevědomá, jak působíte navenek?
Hodně lidí si myslí, že jsem až přehnaně sebevědomá, ale já se bojím jako všichni ostatní. Jestli to dělám dobře, jestli mě to nemělo napadnout jinak a že třeba vůbec nemám talent. Jsem emocionální a šíleně rozlítaná, tak to táhnu sebevědomím a urputností.

Na okolí občas působíte drsně.
Uvědomuju si, že dělám takový dojem, a stokrát jsem přemýšlela o tom, proč se takhle chovám - a nevím. Opravdu nevím. Přitom mě následky, které si takhle přivodím, mnohdy zraňují. Přesto doufám, že umím být citlivá a jemná.

Proč jste vlastně žila pět let "single"?
Pět let to bylo dohromady: nejdřív dva roky a potom tři. Dlouho jsem nemohla potkat nikoho, kdo by mě zaujal. Velká většina těch, které potkávám, měla matky v domácnosti, co jim dělaly svačiny, a když přišel domů táta, otevřeli si pivo. Ti chlapi nic neřeší, dokud jim neteče do bot. Ze všeho se snaží vybalancovat, asi byli fakt zvyklí, že se všechno za ně nějak vyřeší.

Takže vás zaujme samorost?
Nikdy jsem na chlapovi nevisela, vždycky jsem vedle něj měla svoji práci. Na druhou stranu, když se zamiluju, tak si chlapa postavím na piedestal a je pro mne ten nej. Ráda k mužům vzhlížím, potřebuju silné osobnosti. Ale protože jsem sama silná osobnost, málokdy se to potkalo. Až teď najednou jsem poznala někoho, kdo ví, jak na mne.

A jak na vás?
Jsem dost náročná, ne každý se mnou vydrží. Když si něco zamanu, tak to musí být a jdu si za tím. S ním se můžu stavět na hlavu, ale on se mnou nikdy neztrácí trpělivost. A to bych musela být hodně hloupá, abych konflikt táhla ad absurdum. Kromě toho nemám pocit, že by se mi ve vztahu nějak výrazně změnil život, že bych se musela nějak omezovat.

Zní to, jako byste muže ani nepotřebovala...
To je problém emancipovaných žen, které jsou odkázány samy na sebe, všechno se naučí zvládnout. Chlapa už dneska nepotřebujete, abyste finančně přežila ani aby vám namontoval poličku. Já si vymalovala několik bytů, vyměnila píchlou pneumatiku, koupila si a položila koberec... Chlapa potřebujete, aby vás podržel.

A nekopala jste do toho koberce vzteky, když vám to třeba nešlo?
Ne, mě ta samostatnost strašně posilovala. Samozřejmě mě občas přepadly pocity méněcennosti, že mě nikdo nechce, že jsem divná, že nikoho mít nebudu, ale to jsou krátkodobé věci a dají se přežít. Jednou týdně vás popadne smutek - ale to vás popadne i ve vztahu. Každé období má něco a vlastně už ani nejsem schopná posoudit, které bylo lepší.

A co měla do sebe ta samota?
Že jsem udělala nejvíc práce. Najednou jsem měla spoustu volného času, poznala spoustu nových lidí, přečetla hodně knih, viděla dost představení.

Ale do divadla se dá přece chodit i s partnerem...
To samozřejmě dá, ale co si budeme říkat, člověk je z přirozenosti línej a nikdy jsem neproseděla tolik večerů doma jako teď. Už nepotřebuju každý večer někam lítat, snadněji si dovolím ten luxus tak trošku nic nedělat. Ale samozřejmě to dlouho nevydržím, bez lidí a zábavy bych umřela. A tak se musím trochu nutit - abych neusnula, hlídám se, abych za něčím šla.

Teď usínáte?
To jsem měla spíš v jiných vztazích, ale tenhle je tak přirozený, že nemám pocit, že bych přestala být sama sebou nebo něco nemohla. Chraň bůh - jsem úplně krásně svobodná.

A nežárlí teď partner trochu na váš úspěch?
Vůbec ne, je nadšený a přeje mi to. Mám spíš opačný problém: že ten úspěch nijak netěší a nezajímá mne.

Ale na začátku rozhovoru jste mi ukazovala složku, kde si sbíráte články o sobě...
Sbírám, ale pro svoji matku, která je nestíhá a chce je vidět. Ale nemyslím, že jsem se změnila. Chodí za mnou kamarádi a říkají, ty jsi teď slavná, zase jsem tě někde viděl... Přijde mi to trochu marný.

Jak to?
Nevím. A dost mě mrzí, že se to nedostavuje.

A necítíte ani trochu satisfakce?
Že bych byla se sebou spokojenější, to ne. Film má úspěch, přes měsíc jsme v kinech, přidávají se projekce, měla jsem dvanáctkrát za sebou vyprodaný malý sál kina Světozor, několikrát i Mat. Ta čísla mě baví, ale i tak mám pocit, že film má chyby a mohl by být lepší.

V čem?
Je to trochu statický dokument, místy má spíš televizní než filmovou formu. Ale v tématu intimních vztahů je těžké vymýšlet velké akce, je to hlavně pocitové. Máte šest postav, jeden rok v jejich životě a sedmdesát sedm minut.

Moje kolegyně vám vytýkala, že se ve filmu chodí, chodí a nic se nevychodí. Nechtěla jste, aby se něco vychodilo?
Ale já jsem tím filmem nechtěla řešit problém generace singles. Nejde vyřešit lásku, nejdou vyřešit vztahy. Vždyť to je velká zpráva, že život je furt stejnej a nudnej, že se v něm nic neděje, že se lidi pořád utápějí ve stejných myšlenkách, a je jedno, jestli je jaro, zima nebo o rok pozdějc, že nejsou schopni sebereflexe a něco si uvědomit. Jdeš, jdeš, jdeš a nic se nemění.

Ale ve vašem filmu se přece jen v samém závěru něco změní - jedna z žen najde lásku a otěhotní. Proč jste to v dokumentu zmínila tak stručně?
Předně její přítel nechtěl točit a jí se také moc nechtělo. Snad by i něco natočila, ale bylo by to strašně nekompatibilní s ostatními postavami.

Proč nekompatibilní? To se přece stalo.
Ale proč to řešit? Zdůrazňovat? Ženy rodí děti, to je život.

Takhle to může působit, že se vám těhotenství jedné z postav nehodilo do konceptu o singles.
Ne, vůbec. Je to překvapující konec a jsem za něj ráda, že se aspoň něco stalo. Ale kdybych najednou řešila, rozkrývala, ukazovala to její štěstí, najednou bych sugerovala, že ten její konec je ta nejsprávnější volba a že ona má ten happy end a ostatní postavy ho nemají. Ale já nevím, jestli je tohle happy end, nevím, jestli ti dva spolu zůstanou a budou mít šťastný život. Prostě jsem nechtěla řešit, co je správně, protože na to neexistuje odpověď.

Neexistuje nějaký happy end?
To nevím. Kdybych věděla, kde to štěstí hledat, tak to bych byla neskonale šťastná. Klesá porodnost, čím dál víc lidí se rozvádí a žijí sami, rodina přestává být funkční, vztahy jsou složitější. To, že ty věci jsem schopná takhle otevřeně říct a znějí drsně, neznamená, že já sama je neřeším, že mě netrápí. Ale já nejsem všehomíra, abych nabízela řešení, alternativu. Myslím, že podstatný je nebejt hajzl a neubližovat lidem kolem sebe.

Další moje kolegyně napsala, že jsme generace, která hodně vztahy řeší a málo je dokáže prožívat. Pozorujete to i u sebe?
Čím dál víc. Dřív jsem v noci skákala do fontány, tančila do rána a sázela se, že nahá oběhnu barák někde na Ořechovce, a byla schopná se druhý den rozjet na konec světa...

A kdy vás to přešlo?
Mám pocit, že tak před dvěma třemi roky, nebo možná před rokem, co já vím. Najednou se už tolik neodpoutám a nerozpoutám, abych nemyslela na ty následky typu: Sakra, zítra ráno točím, budu mít kocovinu, venku už je zima, tak do tý fontány neskočím. Najednou si sama dávám zábrany a je mi to líto. Ale třeba je to jenom období.

A nesouvisí to i s náročnější prací?
Jakmile se člověk zapojí do pracovního procesu, je všechno jinak. V dnešní době na nás práce klade mnohem větší nároky než na generaci před námi. Ta nebojovala ani tak o práci jako o svobodu a měla aspoň cíl, ty debilní komouše, což v tomhle ohledu lidi stmelovalo.

Počkejte, co si vlastně pamatujete ze socialismu?
Některý věci se mi začaly vybavovat dodatečně. Třeba neuvěřitelný učitelky na základní škole: když jsem v osmý třídě přišla s obarvenou hlavou, naše třídní mi ji strčila pod vodovod - myslela si, že mi tu barvu vymyje. Nebo mi z nalakovaných nehtů začala seškrabávat lak nůžkami.

Schválně jste provokovala?
Mně to vůbec nedocházelo. Vždycky jsem byla buřič, ze všech prací mě po třech měsících vyhodili. Jako nevěřím v jedno jediné náboženství, tak nevěřím jednomu jedinému člověku. Kdyby se mě někdo zeptal, jaký mám vzor, tak nevím. Někdo může být skvělý politik, ale hajzl manžel. Nejsem schopná si něco tak zidealizovat, abych tomu bezmezně věřila.

Říkala jste, že za komunismu měli lidé aspoň společného nepřítele. A dneska?
To je právě to. Jediný, co dneska řešíte, jsou peníze: zaplatit zdravotní, sociální pojištění, daně, nájem. Čím jsem starší, tím víc se děsím, že takhle to už bude furt. Ale možná jsem udělala chybu, když jsem v sedmnácti vyrazila s krosnou do Afriky.

Co je na tom špatně?
Přepálila jsem začátek: dala jsem si moc velkou exotiku a pak se ta intenzita těžko opakovala. Když jsem pak třeba vyjela na Riviéru do Saint-Tropez, tak to se mnou nic neudělalo. Dřív lidi museli dlouho pracovat, aby cokoliv měli, za komunistů šetřili roky, aby měli na auto. A dneska si všechno můžou pořídit hned, jezdí na motorkách a lítají letadlem, lyžujou v Americe. To je pak těžký vytáčet emoce, aby byly silnější. Je jasný, že lidi, co dřív neměli nic, se dnes spokojí s málem. To, co pro ně byl nadstandard, je pro nás bohužel podprůměrný.

Jste neskromná?
Nemyslím si, že jsem neskromná, nepotřebuju mít ferrari před barákem a jezdit na jachtu do Karibiku. Když cestuju, vezmu si batoh a spacák a v Pákistánu spím v hotelu za pět dolarů a občas na mě vyleze šváb. Ale občas mě popadne na chvilku strach, že nic překvapujícího už nepoznám. Ale jde to mimoděk a samozřejmě se to snažím korigovat.

Tak co ve vás dneska vyvolá silné emoce?
Momentálně jsem dost udolaná. Ale třeba tak před dvěma roky jsem odjela do JižníAmeriky a sama objela půlku Brazílie a skoro celou Bolívii s batohem na zádech. Pamatuju si, jak jsem jela lodí na jeden ostrov, vzadu mám krosnu a svítí to krásný slunce a fouká vítr a já tam sedím a říkám si: Jo, tohle je nádherný. Pocit intenzivního štěstí, kdy neřešíte vůbec nic, jenom vnímáte věci kolem. To jsou pro mě silné prožitky a vím, že někomu můžou přijít velikášský, protože kvůli nim musím odjet na druhý konec světa.

To jsem zrovna chtěla říct: nestačí si někdy vyjít neudolaná prací třeba na Petřín?
To je sice hezký, ale už mi to nevynahradí emoce, které jsem mívala. Samozřejmě, že i běžný život přináší krásný věci, a věřím, že je to třeba mateřství. Ale i to se dneska mění: v dnešní době se každé páté dítě narodí ženě, která je starší pětatřiceti let.

Nebudete jedna z nich?
Dlouho jsem žila s myšlenkou, že chci mít hodně dětí, ale teď začínám zjišťovat, že ten sen třeba nemusí být to pravý. I když jsem se stále nevzdala toho, že bych děti chtěla mít, tak přesto v současné době neplánuju rodinu.

Proč?
Když se dívám na to, jak vztahy často dopadají, připadá mi šílený zaplést do toho i děti. A pak také vidím, jak se ženy po mateřství mění: jako by řešily jen děti a ten strach o ně a zapomínaly na svůj život a partnera. Jako by měly pocit, že ony jsou ty matky a kdo je víc.

To je hodně vyhraněný názor.
Co je na tom vyhraněný? Samozřejmě, že takové nejsou všechny ženy. Já nepodávám žádné prohlášení, že to takhle je. To jsou moje strachy, moje bolesti, to já se toho bojím. Úplně normálně se bojím ztráty svobody, nevím, jestli si chci k sobě takhle někoho připoutat. Dítě, které se beze mne první čtyři roky neobejde. Možná jsem měla mít děti dřív. Teď to řeším moc racionálně – je to přece nesmírná zodpovědnost, vychovat hodnýho člověka.

A není sobectví se na to vykašlat?
Sobec je člověk, který na úkor někoho jiného vyvyšuje sebe... Ale vůči komu já jsem v tomhle svém rozhodnutí sobecká? K lidstvu, k Bohu?

O lásce jste natočila i jeden ze svých prvních dokumentů. Vyprávěly vám o ní afghánské ženy - vnímají ji zásadně jinak?
Navenek tam jsou samozřejmě obrovské rozdíly: muslimská země, kde je nemyslitelné se rozvést nebo mít veřejně nemanželský vztah, je tam hodně týraných žen. Ale když nebereme absurdity tohoto typu, zdálo se mi, že ženský mají chlapy pod pantoflem úplně stejně jako v Evropě. Vztahy tam fungují dost podobně, akorát u nich je nejsilnější rodina a hlavně sousedi - spoustu věcí si nedovolí, aby neztratili čest a úctu okolí. Protože tam nikdy nevíte, kdy budete někoho potřebovat - přijde válka, povraždí vám půlku rodiny, budete sama s dětmi, tak najednou potřebujete toho souseda, aby pomohl, půjčil.

Takže z toho plyne, že potíže Generace singles jsou vlastně luxusní?
V podstatě ano, ale nemám moc ráda tahle srovnání. Samozřejmě, že problémy matky, které umírá dítě na hladomor v Africe, jsou podstatnější a drásavější než to, že někdo nemůže najít kluka nebo holku. Ale kdo je ten soudce?







Nejčtenější

Nakupování online je sice pohodlné, ale přináší i svá úskalí. Často si nemůžete...
Zklamaná zákaznice? Už nikdy. Ukážeme, jak předejít hororovým nákupům

Nemilá překvapení při nakupování zažil asi každý z nás. Rozlepenou podrážku či díru na svetru můžete v kamenném obchodě snadno odhalit. Co ale dělat, pokud si...  celý článek

Iva Frühlingová (11. října 2017)
Iva Frühlingová: Každá máma si občas potřebuje odpočinout od dětí

Bývalá modelka a zpěvačka Iva Frühlingová (35) se ukázala po delší době ve společnosti. Rozpovídala se o mateřství na plný úvazek, nové knize a nápadech na...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Od hltače po požitkáře. Osm typů jedlíků, aneb jsme to, co jíme?

Jídlo už dávno nemá jen funkci utišení hladu. Žijeme v době, kdy se z vaření stal módní trend. Jíst musíme všichni a stravování podle současných trendů patří k...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Uši se čistí samy, my to dělat nemusíme. Když už, tak jen jemně

Nahromaděný ušní maz svádí k odstraňování, někdo ho dokonce považuje za znak nedostatečné hygieny. A tak uši čistí víc a víc. Ve skutečnosti tolik pozornosti...  celý článek

Jana Bělobrádková se stará o tři děti.
Bartošová, Bělobrádková a Babišová: Své manžely v politice podporujeme

Bez podpory své partnerky žádný politik dlouhodobě neuspěje. Kdo stojí po boku nejvýraznějších osobností letošních voleb? Oslovili jsme manželky lídrů...  celý článek

Další z rubriky

Sarah Fergusonová v Cannes (2011)
Hrdá jsem jen na to, že jsem dobrá matka, říká vévodkyně z Yorku

Skandály proslulá Sarah Fergusonová (57), vévodkyně z Yorku, se po rozvodu s princem Andrewem (57) stáhla na jistý čas do ústraní. Nedávno se ale stala...  celý článek

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely Duran Duran Simona Le Bona (58) si prý...  celý článek

Z Kary Robertsové se stala mořská víla, která má vlastní show, při které...
Z Američanky je profesionální mořská víla. Zbavila se tak mindráků

Američanka strávila přes 400 hodin výrobou kostýmu mořské víly. Díky rybímu ocasu může předvádět speciální podvodní show a splnit si sen. Jako podmořská bytost...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

5 tipů, jak pečovat o ombré a nezničit si vlasy
5 tipů, jak pečovat o ombré a nezničit si vlasy

Vlasy vám zdobí čerstvé ombré, jenže co dál? Na hlavě máte teď hned dvě barvy s rozdílnými nároky a obě se hlasitě dožad... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.