Koupila jste si někdy časopis, který ženám radí, jak být věčně mladá a dokonalá?
Ne, to mě moc nezajímá. Myslím, že člověk by měl zůstat svůj. Dělat ze sebe barbínu mi přijde trapné, v mém věku zvlášť.
Jak jste tedy reagovala na nabídku hrát v Dokonalém světě, seriálu z prostředí módního časopisu? Právě vám bych se něco takového téměř bála nabídnout.
Proč?
Protože jste před necelými dvěma roky většinu seriálů z posledních let nazvala slaboduchými blbostmi.
Možná jsem měla štěstí na hotový projekt uzavřený do šestnácti dílů. Bylo znát, že autorka scénáře redakci módního časopisu důvěrně zná. Líbily se mi vtipné dialogy, zvláštní způsob komunikace těch lidí i to, že svou práci považují za otázku života a smrti. Pamatuju si, že když jsme doma s manželem kdysi mluvili o divadle, děti si myslely, že jsme se zbláznili. Byli jsme schopni donekonečna rozebírat, že nám někdo na jevišti posunul o kus dál židli a zničil tím naše vystoupení. Takže, i když je mi ten svět vzdálený, scénář se mi líbil. Nadchli mě i mladičký režisér Vítek Karas a režisérka Tereza Kopáčová.
Ještě něco vás ovlivnilo?
Už z obsazení jsem vycítila, že jde o něco zajímavého. A netýká se to jen herců, zvukaře například dělal Petr Forejt, který má za sebou nominaci na Oscara. Ale především pro mě bylo důležité, že jsem dostala scénář několika dílů. Měla jsem tedy představu, jaká ta paní je.
Proč je tak důležité vědět dopředu, co se s postavou bude dít? Většina seriálů se dnes točí s tím, že není jisté, jak dlouho vydrží a jak se budou vyvíjet.
Hned v mém prvním filmu Kam čert nemůže jsem se poučila, že je třeba pečlivě číst scénář. Bylo v něm: Mefistofela jde na rentgen. Nedošlo mi, že když jde někdo na rentgen, musí se svléknout. Pak jsem uslyšela: No tak si sundej šaty! Zkolabovala jsem. Zachránily mě garderobiérky. Ušily mi takový úžasný vršek z tylu, který vpředu ještě zdvojily. Vedoucí produkce Ouzký, kterému jsme říkali bílý otrokář, mi tehdy řekl, že kdybych couvla, musela bych celé natáčení zaplatit. Dnes mají televize s herci podepsány neprůstřelné smlouvy. Když někdo jde do nekonečného seriálu a neví, jak se jeho postava bude vyvíjet, musí počítat s tím, že se může dostat do různých situací, ze kterých nemůže vycouvat.
V pěti číslech1938 Tehdy se 26. března narodila. 1 První angažmá: 1960 v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Provdala se tam za kolegu Jiřího Michného, který zemřel na roztroušenou sklerózu. 25 Tolik let hrála v Národním divadle. 2010 Nova dává seriál Dokonalý svět. 2 Má dvě dcery. Terezu z prvního manželství, s druhým mužem Luďkem Munzarem má Báru, rovněž herečku. |
Já byla taková úzkoprsá, když šlo o obnažování a cvičení v lůžku. Vždycky jsem odmítala, až mě převezli. A zase jsem pozorně nečetla scénář.
Povídejte...
Když jsem měla natáčet s Dušanem Kleinem film Vážení přátelé, ano, byly ve scénáři různé divné věty. Například: Musíš udělat všechno pro to, abys byl nejlepší, a podobně. Zanimi bylo vždy pár teček. Bylo mi divné, proč tam ty tečky jsou. Pak se natáčela scéna Manželé se chystají ke spánku. Garderobiérky mi daly noční košili a župan. Dušanu Kleinovi očička jen hrála: Tak, Janičko, obávám se, že si budeš muset odložit. Sundala jsem župan. A on: Janičko, nejen ten župan. Zase mě zachránily garderobiérky, které na mě navlékly zvláštní kombiné. Ale protože režisér Klein je vkusný, dovolil mi i velkou duchnu. Pak přišel Milan Lasica, s nímž jsem se nikdy neviděla. Zaujal polohu podpor nade mnou a řekl: Dobrý den, já jsem Lasica. Těší mě, Hlaváčová. On na to: Pozdravte pana Munzara. A já: A jak se má Magda? Pak dělal ty směšné pohyby, aniž se mě dotkl. Zkrátka, opravdový gentleman.
Díváte se na současné seriály?
Nedívám. Mám večer práci, a když se dívám na televizi, tak s manželem. Takže vždycky skončíme u fotbalu, nejraději u anglické ligy.
V Dokonalém světě hrajete dámu, která je v kolektivu nejstarší. Jak se vám stárne ve skutečnosti?
Doba mě škrtí, ale snažím se ubránit. Když mám práci, nemám pocit nějaké velké únavy. Zatím mi energie neubývá.
Dnešní šedesátníci žijí tak, jak dříve čtyřicátníci. Cvičí, oblékají se jako mladí. Vy na sobě pozorujete nějaké tendence zastírat přibývající léta?
Naopak. S rozkoší hraju staré odporné báby. Měla jsem nedávno dvě příležitosti. V Bratislavě jsem například hrála starou paní, která obtěžuje syna vzpomínkami na svého příšerného manžela a jen se tak bezcílně plouží po bytě. Nabádala jsem všechny, ať mě co nejméně líčí, abych mohla ukázat vše, co ke stáří patří. Nejsem tak pitomá, abych si myslela, že budu navždy krásná a mladá. Vítám role, ve kterých můžu věk přehrávat. Sice se ještě tak katastrofálně necítím, ale už si to dovedu představit.
Když jsme u toho věku, prováděla jste někdy něco, co má vést k jeho zbrzdění?
Patnáct let jsem denně cvičila tibeťany, prvky z jógy a cviky. Až jsme přistavovali vršek domu, aby jednou vnučka Anička měla kde bydlet. Já jsem celou domácnost stěhovala ve vietnamských taškách po dřevěném žebříku. Měla jsem dost. Říkala jsem si, že když k tomu ještě budu cvičit, umřu. Takže jsem přestala a od té doby se nejsem schopna donutit. Ale zatím ještě přeskočím, když potřebuju. Vstanu ze země a tak.
Je pravda, že váš muž Luděk Munzar nutil rodinu k otužování v ledové vodě?
Nenutil. Jen mi nabídl tuhle možnost. Já měla celý život nízký tlak, asi pětapadesát. Lékaři žasli, že žiju. Luděk mě naučil ráno po normální sprše dát si ještě ledovou. Taky chodím až do prosince ven plavat. Luděk si prosekává krumpáčem deset centimetrů tlustý led, leze tam v zimě denně a ještě mu vadí, že je voda teplá.
Předpokládám, že se to odehrává u vás na zahradě. Scéna, kdy se Luděk Munzar prosekává ledem do řeky, by už jistě proběhla českým bulvárem.
Odehrává se to v bazénku, takže to vidí jen sousedé. Venku minus patnáct stupňů a naše milá paní sousedka křičela: Volejte sanitku! Luděk říkal: Já ji nepotřebuju, mně je dobře. Sousedka: Ale pro mě, je mi špatně, když se na vás dívám.
ZŮSTALA JSEM S DCEROU
Paní Hlaváčová, kdy jste se cítila nejspokojenější?
Když se mi narodily děti. Když jsem začala žít s Luďkem, všechno to klapalo, měla jsem krásnou práci.
Kdy podle vaší zkušenosti člověk snáze zvládá velké průšvihy, jako je nemoc či smrt někoho blízkého? V mládí, nebo ve vyšším věku?
V mládí. Když zemřel můj první muž, zůstala jsem sama s dcerou. Terezce byl asi rok a já musela bojovat, abych nás uživila. Teď už bych toho asi tolik nevydržela.
Kdo vám tehdy nejvíc pomohl?
Měla jsem úžasnou maminku, která se za mnou odstěhovala do Plzně a starala se o Terezku, když jsem měla práci. Také kolegové se chovali skvěle. Šťastné období začalo, když jsem se poznala s Luďkem. Zpočátku mi v Národním divadle hodně pomáhal radami. Pro mladou holku nebylo lehké přijít z Plzně do Národního divadla a přitom mít malou dceru. Možná, že starosti, abych v Národním obstála, pomalu smazávaly tu moji smutnou zkušenost. Luděk mi opravdu velmi pomohl. Snad proto nám to vydrželo. Nebyla to láska na první pohled, ale setkání dvou lidí, kteří už měli něco za sebou.
Měla jste k němu ostych jako k váženému herci, nebo jste pokukovala po zajímavém mužském?
Říkala jsem mu Mistře. Později podotýkal: Teď mi už Mistře neříká. Opravdu jsem ho velmi obdivovala. Dokonce jsem stávala v portále a snažila se pochopit, jak to divadlo dělá. On mi říkal: Vykašli se na to. Jsi úplně jiná než já, tak buď svá.
Jaké vlastnosti jsou u muže důležité, aby se s ním dalo celý život vydržet?
Já si člověka, se kterým žiju, musím pro něco vážit. V jeho případě je to několik věcí. Jeho zásadovost, charakter. Co řekl, to platilo. Žádné úhyby či lhaní.
S takovými muži bývá těžký život, ne?
On se chová tak, jak považuje za správné, i když tím mnohdy riskoval. Sedm let ho téměř nepustili na jeviště. František Hrubín pro něj přeložil Cyrana z Bergeraku a on ho nesměl hrát. Jenže Luděk by o roli nešel prosit. Já mu říkala: Tak se běž zeptat, za co ten zákaz vlastně máš. A on: Dovedeš si představit, jakou by měli radost, že jsem přilezl? Jak mi právě ty něco takového můžeš říct? Bylo mi líto, že nemohl hrát krásné role jako třeba právě toho Cyrana, když byl ve věku, kdy na ně měl. Jenže on mi na takové řeči odpovídal: Jak bych mohl vychovávat děti a něco je učit?
Nabízeli vám k podpisu antichartu?
Samozřejmě. Ale my ji nepodepsali.
To vím, a proto se ptám. Zajímá mě, zda to bylo společné rozhodnutí a nakolik jste se o tom radili?
Byla to samozřejmost. Do Národního divadla, kde byly na sedadlech označené lístečky se jmény, kdo si má kam sednout, jsme prostě nešli. Mysleli jsme, že dostaneme výpověď, ale ono nic. V takových věcech jsme vždy došli ke společnému závěru. Člověk sice někdy musí dělat kompromisy, ale tohle byla jasná situace, kdy kompromis nebyl možný. Záleží totiž na tom, do jaké míry se kompromisem odepíšete u slušných lidí. Ale myslím, že bez určitých kompromisů žít nelze. Zvláště herci se někdy mohou dostat do situace, kdy jsou nakonec vděční, že je někdo vůbec obsadí. To my dva dobře známe.
Vy? Jedna z nejuznávanějších a nejoblíbenějších hereckých dvojic?
Například manžel jednou řekl, že už nechce dělat divadlo. Chytil se toho bulvár a někde napsali, že už nechce dělat vůbec nic. Takže se mu dlouho nikdo neozýval. Prostě se začalo říkat, že nechce pracovat. Takže až teď, po pětatřiceti letech, zase natáčí film – s režisérem Hřebejkem, je to první role ve filmu od doby, kdy hrál Janáčka.
V NÁRODNÍM NEBYLY ROLE
Dá se jednoduše vysvětlit, proč jste začátkem devadesátých let odešli z Národního divadla?
Jednoduše se to říct nedá.
Zkuste to.
Cítila jsem, že v novém souboru vadím. Nedostávala jsem práci. Když už, tak poté, co čtyři kolegyně odmítly jednu malou roli, nabídli ji mně. Když pak Ivo Žídek v jednom rozhovoru řekl, že tam hysterická herečka vyhrožuje, že dá výpověď, byla to poslední kapka. Asi to tak ani nemyslel, ale já jsem si poté nedovedla představit, že vylezu na jeviště. Luděk řekl, že když neodejdu tehdy, tak nikdy. On dal výpověď rok předtím. Tak jsem výpověď sepsala a hotovo. Dodnes nelituju. Když někde s něčím nesouhlasím a nemám šanci to změnit, je slušnější odejít než kalit vody v zákulisí.
Říká se o ní... že je hrdá a vybíravá na role. Jak se to vezme. Pověst dámy, která říká, co si myslí, a pak to, že je uznávaná herečka, ji paradoxně připravují o práci. Mnozí se jí bojí nabízet menší role či dabing, aby se "velká umělkyně" neurazila. Ve skutečnosti působí skromně, přirozeně a je s ní legrace. I když váží slova a je znát, že rozhovor není její oblíbená, a už vůbec ne běžná disciplína, setkání s ní je velmi příjemné. |
Oslovil mě Lexa Pyško s Luckou Zedníčkovou. Chtěli dělat představení Motýli jsou volní a ptali se, zda bych jim tam nehrála maminku. Představa, že budu jezdit na zájezdy, se mi moc nezdála. Pak jsem byla vděčná, protože jsem díky tomu měla aspoň nějaký výdělek. Když jsem odešla z Národního, neměla jsem nic domluveného. Luděk neměl práci, já taky ne, byla jsem připravena dělat cokoli. Říkala jsem si, že budu třeba uklízet.
Nepřeháníte? Herečka, která byla nazývána první dámou Národního divadla, uvažovala o práci uklízečky?
Myslím to vážně. Opravdu jsem vážně přemýšlela, čím se budu živit. Každá práce, která se dělá dobře, je bohulibá. Luděk počítal s tím, že třeba bude dělat závozníka. Má rád auta, tak proč ne.
To je zvláštní. Právě u vás dvou, kteří jste se nebáli vyjádřit svůj nesouhlas s totalitním režimem, bych čekala, že po revoluci budete mít spoustu zajímavé práce, a ono to bylo naopak?
Víte, někteří lidé vadí v každé době. My nemáme v povaze dělat si kamarády. Neumíme obdarovávat lidi lahvemi, scházet se s nimi na večírcích a podbízet se. Mě neponižuje, když mi někdo nabídne malou roli. Mám za sebou velké role, všechny ty klády. Nejsem ctižádostivá ani hamižná. Jenže se stává, že mi pak třeba někdo z dabingu řekne: My bychom vás rádi, ale nám bylo stydno nabídnout vám tak malou roli. Přitom dabing je moje oblíbená disciplína.
Nedivte se, mnozí lidé považují dabing a zájezdová představení za příležitost pro herce, kterým se jinde moc nedaří.
Ale to je nesmysl. Jezdíme s představením Smíšené pocity a máme už přes dvě stě osmdesát repríz. Lidé na ně chodí opakovaně. Máme i další představení – Žárlivost, kde hraju s Hanou Maciuchovou, Jitkou Moučkovou a Lucií Matouškovou. I u něj je odezva velká.
Když jste začala v televizi uvádět pořad pro děti Kouzelná školka, psalo se...
Vím, co chcete říct. Psali, jak hluboko jsem klesla. Chudák malej, co to psal. Chudáček nějakej. V době, kdy jsem neměla práci, mi ten pořad z televize nabízeli několikrát. Říkala jsem: To mám předvádět nějakou třaslavou babičku, když mám ještě plno energie a cítím se dobře? Vysvětlili mi, že hledají normální současnou babičku. Vždyť dnešní babičky jsou aktivní a zvládají spoustu věcí. Tak jsem si řekla, že práce pro děti je rozhodně užitečnější než natáčení nějakého divného seriálu. Teď mě těší, když mám od dětských diváků pěkné reakce. Stává se, že mě rodiče s dětmi zastaví na ulici a řeknou mi něco hezkého. Jaká práce může být milejší?
Jaká jste babička ve skutečnosti?
Když pracuju, nejsem k dispozici. U nás je nejlepší babička dědeček. Tím, že je doma, má na Aničku spoustu času.
Žijete s dcerou Bárou v jednom domě. Dodržujete nějaké zásady, aby takové soužití více generací fungovalo?
Nenavštěvuju je, dokud mě nepozvou. Když mají ve schránce plno pošty, odnesu jim ji, ale nezdržuju se tam. Občas přijdeme jeden ke druhému na pokec, ale nepřichází v úvahu, že bychom si mluvili do toho, jak vést domácnost. Jsme dvě přátelské samostatné jednotky.
Starší dcera s vámi nebydlí?
Tereza žije v malé vesničce u Kutné Hory. Říká, že nejlepší lidé jsou koně. Má skvělého přítele, který vychovává ze zlobivých pejsků hodné. Oba milují zvířata. Mají koně, měli i ovce, pštrosy. Když někde najdou odhozeného pejska mrzáčka, hned ho berou domů. Přitom vystudovala, je inženýrka a nabízeli jí, aby učila na vysoké škole. Jenže ona říká: Co bych tam dělala? Za titul se přímo stydí, nikdy jej neuvádí. Já jí říkám: Vystudovala jsi, tak ten titul klidně používej. Ona mi odpovídá: A ty si dovedeš představit, že by sis ke jménu někde napsala, že jsi profesorka? No to ne, byla bych pro smích, říkám.
Stále učíte na DAMU? Pokud vím, i tam jste se dostala do fáze, kdy jste vyhodnotila, že jediným řešením je odchod.
To bylo, když jednomu z nejlepších pedagogů studenti prvního ročníku řekli, ať se sebere a jde. Tehdy studenti a noví pedagogové vyhazovali ty zkušené. Byl vypsán konkurz a každý měl znovu obhajovat své místo. Řekla jsem: Buďto mě chcete, nebo ne. Ke konkurzu jsem nešla. Po letech za mnou přišli noví pedagogové, ať se vrátím. Byli to ředitel plzeňského divadla Jan Burian, režisér Jakub Kročák a dramaturgyně Johana Kudláčková. Řekla jsem, že to zkusím, a dnes jsem ráda. S mladými lidmi mi je dobře. Jsou pracovití, slušní, vstřícní a vědí, že herectví je dřina.
Váš muž neuvažoval, že by také učil?
Učil rok na konzervatoři. Měli hodiny herectví od osmi ráno. Říkal: Oni ještě spí, vůbec s nimi nejde hnout, to se raději budu věnovat svým dětem. Ale pak s nimi udělal představení Slečna Julie, a to bylo mimořádné.
Tak jak to s ním je? Nepracuje a je pořád doma?
Pracuje, když dostane nabídku, jako je třeba teď ta od pana režiséra Hřebejka. Teď má před sebou pořad ke stoletému výročí narození Františka Hrubína ve Viole. Bude tam o Hrubínovi povídat a číst, tak k tomu teď vnitřně směřuje.
Když jsou mužští doma a nemají co na práci, nebývá s nimi k vydržení.
Pořád mu říkám, aby něco dělal. Ono to teď bude vypadat, že jsem opičí manželka, ale on skutečně měl talent na spoustu věcí a je mi líto, že jej teď nevyužívá. Lítal, byl mistr Evropy v automobilových závodech ve své kategorii. Umí psát, sdělovat city, což se dnes moc nenosí. Zároveň má dar humoru. Četl mi fejetony o panu Pivcovi, Högrovi a já jsem se smála a vzápětí mi tekly slzy. Ale nejsem schopna ho přimět, aby je vydal. Napsal knížku básniček pro děti S vůní vánku po heřmánku, kterou ilustroval Miloš Nesvadba. Nakladatelka Slávka Kopecká, která vydala jeho knížku a názvem "... když jsem to slíbil", mu vzkázala, že když zase nezačne psát, stane se vražda. Dostal i nabídku psát šansony, které by zhudebnil Miloš Černý. Koupila jsem mu velký blok, propisovací tužku. Na blok jsem pěkně napsala Šansony a ráno jsem mu to položila na stůl. Když jsem se večer vrátila, pořád to tam leželo.
Tak ho hecujte ještě víc...
Poznala jsem, že je to marné. Rozhodnout se musí sám.
