Ona

Vlasta Sipponen - Před kavárnu Franze Kafky v Helsinkách. | foto: Romana Mazerová

Do Finska mě přivedla láska ke golfu

  • 3
Vlasta Sipponen přijela do Helsinek poprvé před pětadvaceti lety. Naši tehdejší mistryni republiky v golfu na Sever zavedla láska k finskému golfistovi.

Svatbu měli v Praze a hned první léto už bydleli ve Finsku a rovnou na golfovém hřišti.

Dnes vede Vlasta Sipponen cestovní kancelář, ve které před lety začínala svoji profesní kariéru. S golfistou se rozešla a golf aktivně nehraje.

Bylo jednoduché v roce 1981 vycestovat z Československa do Finska?

Do Finska jsem poprvé jela už jako vdaná za Fina na takzvaný vystěhovalecký pas. Potřebovala jsem k tomu asi dvacet různých dokladů od různých úřadu. Tehdy nebylo snadné je všechny získat tak, aby byly platné v době jejich podání. Když jsem jeden dostala, jiný propadl. Stalo se mi stalo, že jsem o některé doklady musela žádat i několikrát.

Znala jste před svatbou rodinu, do které jste se přivdala?

Svého budoucího manžela jsem poznala na mezinárodním golfovém turnaji v Itálii. Tam jsem se kvalifikovala výhrou mezinárodního mistrovství republiky žen ve hře na rány. Hrála jsem v týmu československého národního mužstva, on v týmu finského. Padli jsme si do oka. Pak jsme si dopisovali a rozhodli se, že se v Praze vezmeme. Teprve na svatbě jsem poprvé viděla manželovy rodiče. Vdávala jsem se v šatech, které jsem předtím znala jen z fotografie, takže jsem netušila, zda se do nich vůbec vejdu. Snoubenec mi je tehdy půjčil od své sestry.

Jak se k vašemu stěhování do ciziny stavěli vaši rodiče?

Můj tatínek byl a dodnes je aktivním golfistou, takže byl z nastávajícího zetě nadšený. Z kulturních nebo náboženských problémů rodiče obavy neměli. Finsko mělo a má dobrou pověst. Rodiče mi mé rozhodnutí nerozmlouvali a tehdy mě nenapadlo mě, že pro maminku, která byla těžce nemocná, znamenal můj odchod velkou starost i zklamání. Došlo mi to až tehdy, když za mnou přišla moje dcera s tím, že chce vycestovat a žít v cizině. A já, která jsem sama odešla, jsem jí to rozmlouvala.

Ve Finsku nežilo před pětadvaceti lety tolik cizinců jako dnes. Jak vás přijali?

Pravda je, že jsem byla atrakcí v rodině i v blízkém okolí. Manželovi rodiče neuměli anglicky, takže jsem se musela začít učit finsky, ať jsem chtěla nebo ne. To mě zaměstnalo a neměla jsem čas ohlížet se na reakce lidí. S ničím vyloženě nepříjemným jsem se nesetkala. Jako čerstvá absolventka gymnázia jsem byla zvyklá chodit do školy. Hned po příjezdu jsem se přihlásila na kurz finštiny pro cizince na helsinské univerzitě. Doma jsem měla intenzivní kurz konverzace. Přijela jsem jako naivní a optimistická mladá dívka, která měla představu, že všechno se lze poměrně jednoduše naučit, pokud člověk má chuť a motivaci. Mou nejlepší učitelkou byla tehdy desetiletá manželova sestra. Chodily jsme spolu na procházky po golfovém hřišti, kde tchán dělal greenkeepera, a kde jsem bydleli. Anuška mi ukazovala co je co, já opakovala a rychle se učila.

Přišlo po letním světlu s podzimní tmou rozčarování?

Tenkrát bylo jedno z nejdeštivějších lét. Dnes si z toho pamatuji, že jsme na golfu stále potřebovali holiny. Pocházím z Mariánských Lázní, tam také hodně pršelo, takže mi to připadalo podobné. Skrz lásku mi chlad a tma nepřipadaly důležité. Tmu jsem si ve Finsku uvědomila asi až po deseti letech. Změny v životě, neustálá potřeba učit se a přizpůsobovat, mě stálo tolik pozornosti a natolik zaměstnalo, že jsem některé věci nevnímala. Po těch letech už na tmu a zimu reaguju jako normální Finka. Zima není problém, ale tma. Nedostatek denního světla člověka unavuje a vyčerpává.

Finsko jako země vás zaujala natolik, že jste zde zůstala i po rozvodu?

Rozvedla jsem se po šesti letech manželství. Asi jsme ztroskotali na tom, že manžel jako první finský profesionální hráč, hodně cestoval, zatímco já zůstávala sama doma se dvěma dětmi. Po rozvodu mě práce a domácnost stály dost sil a času, a tak mě nenapadlo, že bych se mohla přestěhovat zpátky do Česka. Jenomže doma jsem neměla ani práci ani bydlení, zato v Helsinkách jsem dostala byt od města. Jako matka samoživitelka jsem měla možnost dostat od města vychovatelku. Když děti onemocněly a já jsem musela do práce, zavolala jsem na úřad a většinou jsem vychovatelku k dětem dostala. Pomáhala mi také manželova maminka.

Pro cizinku je zřejmě obtížné najít si v novém prostředí přátele. Vyhledávala jste společnost krajanů?

Myslím, že k přátelství nestačí, že pocházíme ze stejné země. Vyhledávám lidi, kteří mi sedí jako osobnosti bez ohledu na národnost. Mám tři velmi dobré kamarádky Češky, se kterými se pravidelně scházíme. Máme stejné problémy, vzpomínáme na mládí, na Čechy, máme podobný humor a názory, které jsou odlišné do Finů, to nás spojuje a odlišuje.

Zbýval vám čas na golf?

Tím, že jsem si vzala golfistu, moje golfová kariéra s rodinou skončila. Hrála jsem od dvanácti let. Skončila jsem ve dvaceti, když jsem začínala mít úspěchy. Vyhrála jsem několik mistrovství republiky v kategorii juniorů, v kategorii družstev jako členka GC Mariánské Lázně, následovalo vítězství na mezinárodním mistrovství republiky žen, hra na rány. Nevzpomínám na ukončení aktivní kariéry s hořkostí, byla to vlastní volba. Měla jsem dvě děti rychle po sobě a doma mohl být jen jeden sportovec, ten, který živil rodinu. Ke golfu se dostanu teď málokdy, ale ještě se trefím. Mám stále své staré hole, už jsou trošku rezavé, ale hraje se mi s nimi stále dobře, i když na hřišti vzbuzuji úsměvy. Tatínek mi přivezl nové, doufám, že budu mít čas s nimi pravidelně hrát. Možná budu babička s golfovou holí.

Bylo pro vás jednoduché najít práci?

Uměla jsem poměrně dobře finsky, ale hledání práce nebylo vůbec jednoduché. Narážela jsem na problém, že nemám finské školy. Chodila jsem po firmách s českým vysvědčením z gymnázia, a to mi moc nepomáhalo. Na úřadu práce mi poradili, abych si udělala nástavbu. Nastoupila jsem tedy do kurzu kancelářských prací. Učili jsme se pracovat na počítačích a zdokonalila jsem se v psané finštině. Nastoupila jsem pak do oddělení prodeje v cestovní kanceláři OK-Matkat. Byli jsme tam jen dva zaměstnanci a počítače jsme neměli.

Dnes ve firmě zastáváte nejvyšší funkci ...

Nejvyšší po majitelích. Vypracovala jsem se nejen já, ale i firma. Po dvaceti letech úsilí jsme mezinárodním koncernem s třinácti podniky v pěti zemích a máme okolo dvou set zaměstnanců. Můj osobní život je plný zvratů, takže neustálé změny a vývoj firmy mě nezaráží. Možná je to i tím, že jsem sportovala i zkušenostmi z jiné společnosti, v níž jsem vyrůstala. Nedělá mi problémy se orientovat, rozhodovat, dělat kompromisy a hledat zlatou střední cestu.

Prodáváte mimo jiné zájezdy do Prahy. Co na ni Finy zajímá?

Nejvíce se zajímají o historii, krásnou starou architekturu, středověká města, což tady nemáme. Je problém nalákat Finy do přírody.

Jak sledujete spokojenost svých klientů?

Spokojenost sledujeme z přímých odpovědí našich klientů a průvodců. Dramatickým problémem, na který narážíme neustále - a nevidím v tom veliké změny - jsou krádeže. Na začátku 90. let, kdy byl o zájezdy do Česka největší zájem, jsme vezli do Prahy finské novináře. Měla to být naše vizitka. Redaktorce z rádia po krásném představení v opeře ve frontě u šatny ukradli peněženku. Ve své reportáži tomu věnovala velkou plochu... s krádežemi se bohužel setkávám stále. Dříve si klienti předávali zážitky mezi sebou jen osobně, dnes diskutují na internetu. Negativní zkušenosti však vždycky dostanou více prostoru, než ty pozitivní.

Říkáte my... považujete se za Finku?

To je složitá záležitost. Řekla bych, že jsem osobou mezi. Vybírám si z obou zemí to lepší, možná je to sobecké. Když je něco lepší ve Finsku, tak jsem pofinštěná, když v Česku, hned říkám, to jsem já.

Například?

Vyberu příklad z jídla, to je konkrétní, jednodušší. Oceňuju finskou lehkou stravu, množství ryb a zeleniny. Považuji to za svoji osobní záchranu. Všechny ženy v naší rodině mi říkaly, my nic nejíme, a přesto vážíme sto kilo, říkaly, to je dědičné. Raduji se, že stále ještě sto kilo nevážím. Jsou však česká jídla, bez nichž se neobejdu, například bramborový salát. Ten zbožňují i moje děti.

Co je na Česku lepšího?

Smysl pro humor. Velmi se mi stýská doma i v práci po humoru. Finové se, myslím, smějí jiným věcem a méně. Češi se umí smát víc i sami sobě.

Jak to máte úředně?

Opět ta moje rozpolcená osobnost. Mám dvojí národnost. Finskou jsem získala v roce 1986. Dá se říct, že podle pravidel finské společnosti žiji déle než podle české.

Mluvila jste o dětech, kolik jich máte?

Odpovím vám hádankou. V naší nové rodině máme čtyři děti, z toho tři jsou moje, dvě jsou manželovy a jedno je společné... Tři moje - dvě z prvního manželství a jedno s druhým manželem, on má jedno dítě z prvního manželství a jedno se mnou, jedno je tedy společné.

Mluví vaše děti česky?

Děti rozumí česky, s mluvením je to horší. Nejstarší dcera umí nejlépe, syn nemluví zcela plynule, ale domluví se s příbuzným a nejmladší dcera umí nejméně. Když se narodila, pracovala jsem a měli jsme hodně práce. Nestačila mi energie, abych na ni mluvila česky. Trochu jsem to pokazila. Teď je ji třináct. O češtinu se zajímá, ptá se, co se jak řekne a snaží se říkat české věty. Má velmi dobrý vztah s rodinou dědečka a dětmi mého bratra a chce se s nimi domluvit.

Daří se vám právě díky pravidelnému kontaktu s rodinou udržet život ve dvou zemích, ve dvou kulturách?

Určitě. Děti mají o Česko velký zájem. Jezdí za dědečkem a on za námi. Je to velmi důležité. Navštěvujeme se několikrát do roka. Snažím se také zkombinovat služební cestu s návštěvou rodiny, raději bych jezdila častěji, ale musím stíhat jezdit i jinam, jsem občas z cestování unavená...

Ředitelka cestovní kanceláře nerada cestuje?

Cestování jako profese je velmi náročné, když můžu tak deleguju.

Finsko je emancipovaná země, přesto žen zastávajících vedoucí pozice je stále méně než mužů. Je pro vás ženu, navíc cizinku, těžké získat si autoritu?

Začnu jednou zajímavostí. Dostala jsem pozvánku pro sebe a partnera na recepci u příležitosti jedné velké schůze. Moje jméno nikomu neříká, jestli jsem žena nebo muž. Všichni si mysleli, že ředitel je manžel a já sekretářka. Cestovní ruch je vlastně ženská záležitost, přesto ve vedení je více mužů. Nikdy jsem se nesnažila chovat se jako muž, ani jako Finka. Finové si, podle mého názoru, zakládají na upřímnosti a solidnosti a s tím já se ztotožňuji. Mám ráda lidi, jsem komunikativní. Podle mého přízvuku někteří poznají, že jsem odjinud. Vidím na nich, že jim to vrtá v hlavě, a tak se zeptám, jestli je zajímá odkud jsem. Finové jsou podle mě k cizincům trošku nedůvěřiví. Musím zapracovat na své solidnosti a důvěryhodnosti více než Fin, abych si získala jejich sympatie.

Působíte také jako místopředsedkyně Svazu finských cestovních kanceláří. Jak jste se do této funkce dostala?

Sem patří téměř všechny velké finské cestovní kanceláře. Do svazu jsem přihlásila naší firmu, když jsem se stala místoředitelkou. Tehdy jsem byla jednou z mála žen. Navíc jsem byla cizinka a mladá a nebála jsem se ptát. Kolegové si mě lehce zapamatovali, také mě hodně poradili, naučili. Za několik let mě zvolili do funkce místopředsedkyně, která se volí každý rok. Byla jsem opakovaně zvolena již několikrát. Beru to za velkou poctu naší firmě i osobně.

Váš život byl plný změn, jak vidíte budoucnost?

Nevím, nejsem člověk, který by plánoval. Když nastane situace, kdy musíte řešit problém, nebo druhá možnost, rozpoznat příležitost, pak se umím rozhodnout. Nechávám si všechny možnosti otevřené.