Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dnes se promítá: Kráska a zvíře

  10:52aktualizováno  10:52
Jednou mi někdo vyprávěl, že když se v životě zasekne a nemůže z místa, hraje hru na soukromé kino. Neznáte? Je to lepší než poslední hollywoodský trhák, protože váš film natáčí váš život.

Denisa Prošková | foto: Archiv Denisy ProškovéMF DNES

To si:
1. Koupíte pytlík želé hadů (oříškovou čokoládu, bramborové lupínky, a pokud plánujete horor, klidně i lahev vizoura).
2. Přibalíte odvahu: všichni se tak nějak bojíme promítnout si pravdu!
3. Najdete ve svém domově nejpohodlnější židli, zhasnete, zavřete oči a zašeptáte magické zaklínadlo: „Vše, co teď uvidím, se neděje mně, ale nějakému herci.“ Cizím se totiž, jak je všeobecně známo, radí nejlépe, a navíc se při šťourání v soukromí druhých nebojíme zadních projekcí ani spodních proudů.

Pak už následuje film sám. Chroustáte bonbony a v obzvlášť vypjatých scénách si vytrvale opakujete: „Za rok se jim budu divit a za deset smát.“

Málem bych zapomněla. Hlavní fór je ve správně zvoleném titulku. Třeba: Dáma, která v padesáti dostala nečekaně padáka z práce. Nebo: O ženě, která chce strašně moc dítě, ale pořád tak nějak nemá s kým.

Dát filmu dobrý název je z celé akce téměř nejdůležitější. Když totiž paní, která chce mimino, pojmenuje dílko: „Jsem nešťastná, protože mi páchnou nohy“, tak pak samosebou uvidí film o všelijakých deodorantech a odsmraďovačích končetin. Což je sice prima, ale na konci filmu je na tom úplně stejně jako před jeho začátkem.

Vím o tom své. Dlouhá léta jsem chodila do kina na drama: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, proč jsem v zemi zdejší nejtlustší a nejhnusnější!“ Tedy já si myslela, že jde o drama! Moje víra, že kdybych měla blonďatější vlas, hubenější stehna a placatější zadek, dýchalo by se mi líp, byla naprosto neochvějná. Ve skutečnosti mě dusilo něco úplně jiného. Skutečný film mého života se totiž jmenoval Kráska a zvíře. Žánr: něco mezi komedií, tragédií, přírodopisným filmem ze života predátorů a Matrixem.

Ten film je o slečně, která celé dětství přes maminčino důrazné varování hledala svého otce. Spřádala pro něj uvěřitelné omluvy, proč není tam, kde měl být. A pak nastal okamžik O a setkání S. Bylo jí dvacet pryč a cesta do Paříže spolkla veškeré její studentské úspory.

Vyčlenil ji čtyři minuty svého času. Nejprve jí perfektní francouzštinou sepsul, že ta její perfektní není. A pak dodal cosi o tom, že slečna je neuskutečněný potrat, a tedy problém matky, ne jeho. A že nemá čas, zato má svoji rodinu, do které slečna nepatří, protože... Ale to už je prostě jedno.

Připadá vám to strašné? Bylo to strašné. Dvacet let iluzí v háji! Jak že to řekl italský psychoanalytik Luigi Zoja, když se na něj obracely smutné matky s otázkou: „Odkud se bere ta zvláštní magnetizující síla? Proč co svět světem stojí děti po otcích pátrají, i když pro ně nehnuli ani prstem?“ Podle Zoji jde o mnohem víc než jen o určení biologického rodičovství. Otcův vztah k dítěti vyplývá z mužské možnosti volit: když se muž rozhodne pozitivně, stane se otcem.

Když negativně, vrací se ke zvířecím zvykům. Ale kdo by chtěl být potomkem zvířete? A dítě vždycky citlivě vnímá, jestli je jeho otec vyvolil.

Slečna, dcera ,zvířete‘, dva roky nepřetržitě brečela.

Pořád dokola se ptala, co vlastně dělala špatně, že mu nebyla dost dobrá. Po těch dvou letech si utřela slzy a kapitolu definitivně uzavřela. Samozřejmě, že v té době nemohla tušit, že právě rozhodla o celé své příští budoucnosti. Znám řadu žen zavržených otci, které si ještě ve čtyřiceti ničí přítomnost i budoucnost marnou touhou po spravedlivě vyrovnaných účtech. Studovaly vysoké školy, hubnuly, draly se o ředitelské posty, zakládaly firmy. Nic jim nebylo dost obtížné... jen aby si jeho zájem a lásku zasloužily. Tak nějak jim uniklo, že to ON si nezaslouží je. Že investovat city do někoho, kdo o nás hluboce nestojí, je zbytečným plýtváním času. Že vyrovnané účty mezi rodiči a dětmi neexistují a boží mlýny melou pomalu a podivně.

Takže co? Takže nic. Špatného otce si samy nevybíráme, ale všechny ostatní chlapy už ano. To, co jsme, do toho nás vtahuje nejenom osud, ale i naše vůle. Tedy pokud si pouštíme v hlavách ty správné filmy!
Autoři:



Nejčtenější

Soutěž Léto v plavkách: hlasujte pro vítěze druhého kola!

Léto v plavkách - Kos

Plavky jsou pro nás nepostradatelnou součástí léta. Na pláži u moře, u rybníka i na koupališti, ale i při opalování na...

Potraviny, které byste rozhodně neměli omývat před vařením

Ilustrační snímek

Takřka každý ví, že si má před jídlem umýt ovoce či zeleninu. Možná vás však překvapí, že jsou potraviny, které byste...



Dress code nemusí být v létě peklo. Pět tipů, jak na něj vyzrát

Výrazné kousky a doplňky mají na pracovišti stopku. Zbytečně by odváděly...

Formální oblečení může být pro někoho v parném horku jako noční můra. Dlouhé rukávy a upnutá sukně můžou rapidně...

K životu nepotřebujete spoustu oblečení, říká Kamila Boudová

Kamila Boudová, módní designérka

Vždycky ji zajímala móda. Kamila Boudová vystudovala oděvní design, pak působila v zahraničních firmách, pro které šili...

KVÍZ: Co víte o ženském orgasmu?

Cesta za orgasmem může být i velmi nebezpečná.

K Mezinárodnímu dni ženského orgasmu, který připadá na středu 8. srpna, jsme pro vás společně se sexkoučkou Julií Gaiou...

Další z rubriky

Příběh Luboše: Přítelkyně mě sprostě využila

Ilustrační snímek

Před pár lety jsem se zamiloval. Byla krásná, milá a měla dítě. Brzy se z nás stala rodina. Já vydělával peníze,...

KVÍZ: Co víte o ženském orgasmu?

Cesta za orgasmem může být i velmi nebezpečná.

K Mezinárodnímu dni ženského orgasmu, který připadá na středu 8. srpna, jsme pro vás společně se sexkoučkou Julií Gaiou...

Příběh Věry: Nedokážu se vyrovnat s rozvodem

Ilustrační snímek

Rozvedla jsem se po desetiletém naprosto nefunkčním vztahu. Mám teď skvělého přítele, ale na svého exmanžela nemůžu...

Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?
Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?

Když jsem u nás v kanceláři řekla, že chystám článek o příhodách z dětství, spustila se lavina vzpomínání. Redakce se smíchem rázem otřásala v základech. Jedna si ostříhala řasy, druhá si touhu po papouškovi splnila v bažantnici, třetí nutila mladší sestru jíst mrtvé mouchy… a to není zdaleka všechno!



Najdete na iDNES.cz