Já jako introvert jsem tuhle situaci rok zvládal skvěle. Vlastně to bylo možná nejlepší období mýho života. Ale teď už je toho nějak moc...

Dle mého to jak kdo zvládá covidovou krizi záleží z největší míry na tom jak moc koho zasáhla opatření ekonomicky.

Nejen to. Zalezi i na zivotnim stylu, mire extraverze, zdravotnim stavu...

Psychiatrickymi pacienty jsou v mnoha pripadech introverti, socialni a jini fobici,

kterym lockdown prinesl ulevu v ramci zjednoduseni spolecenskych pravidel, jednodussiho radu, moznosti klidu a pro ne dobrovolne „izolace“.

Ve filmu rezisera Larse von Triera „Melancholia“ se hlavni hrdinka, celozivotne zmitana depresemi, nakonec ukaze jako zocelenejsi nez „normalni“ populace. Vetsina depresi bohuzel takovy prubeh nema.

Introverti jako takoví nejsou nikdy psychiatrickými pacienty.

Tak nevim co me zocililo,ale covid vnimam nen jako opravdu chripku.Nestresuje me,nesedam pred nim na zadek,ziji si dal podle sveho.Rozciluni me akorat nesmyslna omezeni,ktera mi komplikuji zivot.Kdyz to nekdo chce prozivat,dusit se v rousce a misto pobytu na zdravem vzduchu sedet zavreny doma jeho vec.At to ale nechce po me.

Svět se netočí jen podle vás. Mohl byste jít na brigádu na covidové oddělení, abyste přesral řečnit o sedání na zadek.

Myslím, že zásadní rozdíl v tom, jak lidi zvládají covidovou krizi, tkví v tom, jak hodně jsou introverti či extroverti. Introverti si doma vrní v klidu, jejich duše jásá, že sousedi nerámusí, nechodí k nim návštěvy a neřachtá se pořád s něčím na chodbách. Doma si vystačí sami nebo se svou rodinou, psem, kočkou, kanárkem, rybičkami, mají své zájmy a milují svůj svět, o terý nepřišli. Na druhé strabě extroverti, kteří jsou doslova závislí naspolečnosti, na předvádění sesvětu, na komunikaci se svým co nejširším okolím, ti trpí opravdu děsně. Kvůli své povaze svoje útrapy nemohou zmírnit, z extroverta se neudělá introvert, to nejde. Útrapy extrovertů, ale i podnikatelů aživnostníků, kteří se zmítají v nejistotě, co bude s jejich businessem, bych nesrovnávala s útrapami, které přinesla válka, snad jen v tom bodě, kdy i válka utla business a budila či vyvolávala nejistotu, jak bude život ekonomicky zvládnutelný v dalších letech.

On někdo nechodí na návštěvy? Fakt?

Pane, my, co jsme zažili socík a totáč, jsme tak zoceleni, že nějaký koronáč s námi nehne.

Když si normálně myslící člověk uvědomí, kolik lidí zemře na na mnohem zákeřnější choroby, jako je třeba rakovina nebo všelijaké cévní příhody, tak nějaký virus se proti tomu jeví sice jako nepříjemný, ale okrajový.

Zdravotnický personál uvádí, že lidé na JIPce jsou vesměs obézní, a těch ostatních je prý 2/3.

Kdybyste se, čecháčci, nepřejídali, nemuseli byste se teď třepat strachem.

Při vší úctě, jestli s někým hýbe, tak je to právě generace dnešních padesátníků co "zažila socík a totáč". Podle čehož to taky vypadá.

Ze psychatricti pacienti snaseji aktualni stav „o trosku lepe nez bezna populace“ je logicke. Tito pacienti si uz v prubehu zivota a sveho onemocneni mnoha negativy a downy prosli.

Stejne jako nize zminena babicka z druhe svetove valky, ktera „ byla zvykla na „jiny horizont sveho osobniho zivota“ a mela jine zkusenosti.

No, drsně jste to napsal. Jenže právě i jasné a drsné pojmenovávání problémů /nejenom koviďáka/ pomáhá lidem se zocelovat. Citlivé a empatické zacházení je "zlatá klec".

Pán to vystihl přesně.

"Prostě proto, že jsou zvyklí, že jejich život může být a nebo je predikovatelný, rádi vědí, co bude."

Ona bohužel jakákoli jistota, kontrola nebo svobodná vůle je absurdní iluze. Ono vůbec větší část duševního utrpení si člověk vyrábí sám.

Když není co dělat a kam jít, tak to lze alespoň vzít jako příležitost k introspekci.

https://dynamic.wakingup.com/redeemMonth/7fc6c7

Psychiatr to příliš zjednodušil. Kam zařadí popírače roušek a dodržování karantény atd., snad ne mezi zocelenější?

Mezi ignoranty.

Zajímavé je že nejvíc je mezi těmihle lidmi takových co jinak uvěří úplně všemu. Je to zajímavý paradox.

Mě to asi vyhovuje jsem zjistila, jediné co mi chybí ke štěstí je bazén a omezené cestování, jo a kosmeťák. Na mě má pandemie pozitivní vliv, konečně jsem začala sportovat a víc se o sebe starat.

To já naopak nevidím důvod, proč se o sebe nějak starat, když se nikam nesmí a televize, kytka ani odpadkový koš to moc neocení. Takže nechávám protestně vlasy volně bujet, i když kamarádka by mě ostříhala i s kafem a bez respirátoru za symbolické kilčo.