Po válce žádní vyhořenci nebyli. Tenkrát šlo o holou existenci a na nějakou hodinu navíc nikdo nehleděl. Když jsem šel studovat na ČVUT, nebylo ekonomicky možné, aby mé studium financovala moje maminka, vdova , ani politika, neboť jako syn živnostnice jsem patřil k nepřátelské třídě.

Takže jsem 6 roků studoval večerně- ot 7 do 14 v práci, kde jsem si vydělal na vlastní živobytí a pak honem-honem na Karlovo náměstí, kde jsem byl do 19 hod.

Jenom pátek večer, sobota a neděle zbyly na kreslení výkresů z deskriptivy nebo technologie, studium literatury a návštěvu maminky v 172 km vzdálené Jihlavě. Nedostatek pohybu a úsporu za tramvaj jsem řešil nočním pochodem až na Bořislavku, kde jsem měl pokoj v podnájmu. Důvěrná znalost večerní Prahy mi byla odměnou.

V experinentální fyzice žádná pevná pracovní doba neexistuje. Na dizertaci bylo třeba 6 roků usilovné práce, mnohdy i v neděli, soboty nebo přes noc, aparatura si to vyžádala sama. Nepamatuji si, že bych v tom nasazení někdy měl pocit, že už nemůžu. Prostě na to nebyl čas. Ale je pravda, že jsem nemusel, mohl jsem se vzdát studia a žít zcela nudným životem, to mně ale nelákalo.

Nemám-li zrovna nic naléhavého na práci, najdu si něco sám. Televize, to je pro mně zbytečná ztráta času, potřebuji vlastní aktivitu.

Jaky stres a vyhoreni ??

Prectete si "Francouzské umění, jak mít všechno na háku" https://www.chrudimka.cz/francouzske-umeni-jak-mit-vsechno-na-haku

a kdyz si k tomu priberete nezavazne hezkou slecnu jako bokovku, tak to nema chybu... Zijete jen jednou..

Myslím, že syndrom vyhoření postihuje lidi z oborů, kde se neustále valí nová práce a není pořádná pozitivní zpětná vazba od příjemců té práce. Může to být doktor, který neustále slouží směny na pohotovosti a své pacienty vidí jednou. Geodet, který neustále řeší nějaké úřední zbytečnosti a jenom když se nikdo neozve, tak to je v pořádku. Programátor, který nemá kontakt s koncovým uživatelem. Někdo si tu vazbu vybuduje třeba náhradně, že si vytvoří okruh kolegů kteří mu tleskají, pokaždé když je potřeba. Nebo je geroj v hospodě. Nebo se si ego posiluje tím že děvkaří. Nebo vynikne v nějaké činnosti která nesouvisí s prací a práce mu pak přijde snesitelnější...

... a pak vás nenabije ani hodinka večerního fotbálku v tělocvičně a jediné, co vám pomůže, že si v duchu řekněte - polibte mi šos, já to začnu flákat a vy to stejně nepoznáte...

Místy v článku popisujete spíše prokrastinaci nez burnout syndrome. Každopádně, kdo dělá hlavou a hodně, ten to asi zažil.. Je důležité tento mentální příjem ventilovat a přeměnit na ideálně fyzický výdej.. :)

Nepopisují prokrastinaci, ale stav, kdy jsou permanentně přetěžovaní. Když si to přečtete znovu, zjistíte, že po těch lidech se chce práce zhruba 12-14 hodin denně bez víkendů. To by vyhořel i Baťa.

Ano tohle je realita dnesniho sveta ..honba za dostatkem..vseho .vse nejlepe hned ..Zajimave je ze syndrom vyhoreni maji v 99% ti co nemusi tezce manualne pracovat .Prakticky to postihuje lidi co nemaji praci ale zamestnani -tam maji cas i penize se zabyvat svym nitrem ..Lecba je nasledujici -doporucuji tezkou fyzicky narocnou manualni praci a na vyhoreni vam nezbydou sily -penize ani cas .

Plácáte nesmysly, duševní práce je obvykle víc stresující psychicky i tělesně než ta manuální. Vyhoření je právě následkem neochoty zabývat se svým vnitrem ve snaze podat co nejvyší výkon - ani ne pro peníze, ale pro vyhovění nárokům prostředí a obstání před sebou samým.

No jo, všichni mají všechno, a když to nemají, tak všude slyší, že přeci mají právo, mít všechno, mají právo na úspěch, ...na vzdělání ...na respekt ... Překážky neexistují ....a kdo by z toho pak nebyl na hlavu

Je to složité. Nedá se jednoznačně říct, že si za to můžou mladí sami. Nedá se taky obvinit ani starší generace z toho, v čem se mladí plácají. Naše generace musela nastoupit po škole, nebo vyučení okamžitě do práce na nejnižší posty. Dnešní mladá generace která tak často vyhoří, tak vyhoří i na to, že busí jít pracovat. Oni si předsevzali objet celý svět. Tohle přece musí každý pochopit.A potom když si to tak hezky užili a mají začít ve 30 letech normální realý život a to jim nejde. Ráno vstávat, mít hmotnou odpovědnost v práci a ještě odvádět výkony , mít rodinu nebo se oženit. Proto je skoro každy singl. Přece se nebudou o někoho starat, užít ano, starat ne. Samozřejmně mají pocit že jsou mizerně placeni a okolí je nespravedlivé, to frustraci jen zvyšuje. Pak to zkusí trošku podepřít THC aby unikli stresu a spirála se roztáčí.

Jako ročník 1989 bych s dovolením podotknul, že tomu rozumíte jako koza petrželi.

Doufám, že se to tady bude hemžit zedníky, dělníky a jinými, kteří syndrom vyhoření považují za nesmysl, který se dá jednoduše vyléčit tvrdou prací v uranových dolech.

Tak oni neví že něco takového existuje , horší je to u těch co to znají, a nedokáží poznat, že zedníci, dělníci a podobní syndrom vyhoření mají taky a projevuje se u nich mimo jiné představou, že nejlepší je tvrdá práce

Mladi lide nejsou vyhoreli. Dostihlo je odcizeni od reality. Leta civi do mobilu, kde jim je zivot servirovan tak krasne na ruzovo. Maji tisice pratel, vzdy a ve vsem pravdu a oplyvaji informacemi presne na miru. Pak prijdou do realneho zivota a nic se tam nepodoba tem hram co leta hrali na pocitaci. V 25 letech jsou to vlastne pubertaci, co prave nastoupili do uceni.....

Na tohle se nedá říct nic než "ok boomer".