Asi jsem výjimka, ale naopak, já doufám, to provedu stejně jako moji rodiče. Lepší být nemohli.

Snažím se, abych nikdy neodpověděla na otázku svých dětí: Proč?... Protože jsem řekla! ..Moje máti k tomu vždy dodala: Protože jsem Tvoje matka a mám právo zakázat cokoliv! Tyhle věty jsem nenáviděla a nevyvolávají žádný respekt.

Občas vídám reklamu na ledničku. Ťuk, ťuk. Rodič vejde do koupelny nebo do pokoje bez zaklepání. Nejvíc mne zaráží věta a tón slečny: "Vidíš, že to jde". Neumím si představit, že bychom tímto tónem mluvili s rodiči. Zkuste si to někdy poslechnout.

Nechápu, každá diskuze i dětech - čtu furt dokola, jak děti jsou nejdůležitější, největší smysl života, nejkrásnější zážitek, a KAŽDÝ by o něj měl usilovat, a ne jen o jedno, ale ideálně víc, a být s nimi doma 6, 9 let v kuse....a potom, když jde o blaho těch samotných dětí, tak si řekneme, že stačí je bít a rady jsou nám na nicba nějak bylo, nějak bude? Hypotéku, penzijko, zaměstnání - o všem se člověk poučí a aktualizuje svoje znalosti, ale u dětí se na vzdělávání vykašleme, ono to přijde "samo" a když ne, tak jim dáme facku a to je srovná? Neříkám, že má člověk ležet v knihách od rána do večera, ale poučit se o vývoji dětského mozku (spousta "zlobení" je úplně přirozený vývoj a bránit mu je škodlivé) a o těch uplných základech, to mi přijde jako základ a samozřejmost, pokud teda mluvíme o smyslu a vrcholu života...to není rozmazlování ani hysterie, ale naprosto racionálně přístup k důležité věci...

Jsem rád, že moje matka neposlouchala rady podobných psychologů, jsem si jist že by ze mě vyrostl jen jejich další klient. Vychovávala mě jak nejlíp uměla, byla samoživitelka a otec sem tam poslal pětistovku (jsem ročník 90, žádnej pravěk kde by 500 bylo nějak velký číslo). Samozřejmě že nebyla dokonalá, ale kdo je? Díky Ti za všechno, mami, snad si to tam nahoře přečteš, naživo jsem ti to nestihl říct,

Já vám povím jedno velké hluboké moudro. Celý život je kompromis a žádná ideální výchova neexistuje, protože každý člověk je originál...

Zase takové moudro to není, protože i originál si nese svou genetickou výbavu.

Taky jsem řešila tuto otázku a dokonce s psycholožkou. Měla jsem mamce za zlé, jak nás bila, neustále nadávala, poučovala, "vychovávala", ponižovala. Neměli jsme nárok na vlastní názor, nikdo se nás na něho neptal. A ejhle, moje mamka si na totéž stěžuje u své matky. Takže můžeme jen doufat, že každá generace udělá nějaký ten krůček v tom být lepší než naše rodiče, až jednou za 200 let bude ta naše linie konečně bezchybná

Ideální je když děti radí dětem...

...aneb, všeho moc škodí... co vlastně chcete Vy a co chtějí Vaše děti...

Tak nějak co se týká výchovy, jsem si udělala dvě roviny, jedna rovina je o tom, co se mi na výchově mých rodičů nelíbilo, co mi ubližovalo a druhá je naopak o tom, co s odstupem času vidím, jako správné a co opravdu mělo na mou výchovu ten nejlepší vliv dle mého je velká chyba, že jdeme z extrému do extrému, vidíme jen to špatné, místo toho, abychom se ze špatné zkušenosti ponaučili a pro samou negaci máme zavřené oči před tím, co nám v životě pomohlo a mělo opravdový význam. Své starší dceři se s odstupem času umím i omluvit se slovy, že jsem ji ve dvaceti vychovala, jak jsem nejlépe uměla a nebo si to aspoň myslela. Má druhá dcera je pro mě odměnou a druhá šance, tak možná to páté dítě bude úplně dokonalé, stejně, jako moje výchova

Mě vychovali prarodiče, protože rodiče, jako to říct kulantně, na mě neměli čas. Výsledkem bylo, že ačkoliv babička s dědou byli naprosto skvělí, připadala jsem si velmi nechtěná. Říkala jsem si, že jednou budu nejlepší matka na světě, což se mi zcela určitě nepodařilo, ale vždycky jsem se snažila svým holkám dávat najevo, jak moc je miluju a jak jsem ráda, že je mám.A musím říct, že se mi to teď, kdy už jsou dospělé vrací mírou vrchovatou, přestože vím, že jsem nebyla a nejsem dokonalá matka.