Když jsem vyrůstala, byly zvonové kalhoty a džíny zrovna v módě, jelikož to bylo v první polovině sedmdesátých let. Jenže všechny tehdejší časopisové rady pro ženy a dívky se shodovaly v jednom: kalhoty do zvonu musí mít správnou délku. A správná délka je taková, aby se kalhoty vpředu dotýkaly boty a vzadu byl vidět jen podpatek, pata boty by vidět být neměla. A hodně široké nohavice, zejména ty rozšířené už od stehen, by se měly téměř dotýkat země.
Utkvěla mi v paměti věta: „Když jsou zvonové kalhoty příliš krátké, plandají nohavice kolem kotníků a lýtek jako mokré ručníky a působí směšně.“ Utkvěla mi z toho důvodu, že mezi dvanáctým a čtrnáctým rokem jsem každý rok poporostla o 8-9 centimetrů, takže celkem logicky nebylo možné takové dobré rady dodržovat a já byla nucena s těmi „mokrými ručníky“ chodit ven a do školy. Máti zarputile odmítala koupi nových kalhot, dokud jsem se do těch starých bez problémů vešla byly mi jen krátké. Vůči mému lamentování, že na mne denně pokřikují spolužáci poznámky o povodních a blížící se velké vodě, byla zcela rezistentní...
Kvůli tomu traumatu ze sedmé a osmé třídy (během devítky jsem už vyrostla jen o centimetr a tím můj růst skončil) mi krátké zvony plandající kolem lýtek skutečně připomínají mokré ručníky a nebudu je nosit už nikdy...
Ale užší nohavice nad kotníky včetně slim a skinny džín se mi líbí moc a nosím je celkem běžně (jelikož pořád měřím i vážím stejně, jako v deváté třídě), často v kombinaci s různými kotníkovými botami...
