V rozhovoru je několik nepravd. Jako jednu z největších vidím tu, že český znakový jazyk nemá zápis. Má. Běžně se učí ve školách, např. na FF UK.

Škoda, že se nikdy nepíše o lidech, kteří přijdou o sluch během života. Mateřským jazykem jim zůstává český jazyk a znakový jazyk je pro ně zcela cizí. A nerozumí najednou ani vlastní rodině, přijdou o práci, jinou neseženou, z větší části přijdou i o přátele... Přitom v ČR je asi 0,5 mil osob s postižením sluchu a z nich dejme tomu 95 % komunikuje česky. Jenže to není, vidět, není to "akční" jako znakování, a tak se o tom nikde moc nepíše/nemluví. Přitom jde o nějakých 490 000 z 500 000, z nichž největší část tvoří nedoslýchaví, zejména vlivem věku.

Zajímalo by mě, jak to mají neslyšící s humorem na neslyšící. Manželka je nedoslýchavá, ale se sluchadly slyší relativně dobře a vždycky mi říká: Neštvi mě, nebo si tě vypnu! :-D