To tady řešíme a nevíme, jaká byla příčina odchodu otce od rodiny, když byl Jirka malý. V drtivé většině v tom lítají oba.

můj názor, at se stalo cokoliv, i špatného, pořád mu dal otec život a měl by mu odpustit...al echce to čas a povídání...

Za své konání má být každý odpovědný a ne, za soumraku života, škemrat za odpuštění. Nic se nevyřeší, jen zjitří staré rány. Jednou se ten pán vydal svojí cestou, tak ať na ní zůstane. Byla to jeho volba a on se nezhostil základní lidské povinnosti, postarat se o svého potomka! Jak by si ho mohl někdo vážit?

on jde stale po sve ceste, co vas opravnuje urcovat jaka cesta je spravna?to at rozhodne smrt... vemte si, ze kdyby od rodiny neodesel, jeho syn by nebyl ovlivnen skvelym "cizim" otcem a z nej by vyrostl uplne jiny clovek, potkal by jinou zenu a mel jine deti... co kdyz toto rozhodnuti bylo spravne a ted jim jejich setkani dopomuze v sobe spoustu veci pochopit... zivot by se mel brat tak jak jde, co bylo stejne nikdo nezmeni. mame jen pritomnost a budoucnost se kterou muzeme jakstaks neco delat...

jejda, dva roky (3-5 lety decko) byl bez taty a pak vyfasoval toho nejlepsiho, na co si to stezuje? ted muze poznat z koho je uplacanej a dela zagorku. jako bonus dedictvi. ja bych do toho sel i bez toho dedictvi... jako 34 letej chlap musi chapat, ze se lidi rozvadej, ze o svy deti nemaji zajem, protoze maj penis u jiny, az casem jim pak dojde, ze vagina neni tak dulezita, jako vlastni dite...

Zdá se Peťane, že jsi se na svá děcka, taky vybodnul.

Nemusí mít biologického otce rád. Nemusí mu ani odpustit, některé věci pořádně odpustit nejdou. Ale neměl by si vůči nemu držet tu zášť. An itřeba ne kvůli němu, ale kvůli sobě samotnému. Tyhle pocity mají tendenci v člověku kvasit a žrát ho zevnitř.

Po 30 letech těžko hodnotit, při vší úctě, třeba se s mamkou nedalo dýchat. V každém případě úlohu otce splnil někdo jiný což bylo štěstí, které každý nemá. Odpustit ano, to osvobozuje, ale zařadit úplně cizího člověka do kategorie "rodina" to asi ne. Teď bude vyžadovat pozornost a následně péči. Ani na jedno nemá nárok, věnujte se skutečnému otci.

Někde jsem četla, že chlapi nejčastěji litují toho, že neměli dost času na vlastní děti, když byly malé. Věřila bych tomu, to je něco, co se už nikdy nevrátí.

Jj, ale je otázka, jestli má někdo pocit, že toho času s malými dětmi strávil dost. :)

Na tom příběhu mi není moc jasný problém s učitelkou. Před 20 lety už byly děti, které se jmenovaly po otci a matka měla jiné příjmení a učitelky s tím problém rozhodně neměly. Aby osmiletému dítěti udělala takovou bolest to by musela být semetrika... Tohle je hodně neuvěřitelné. Sice to bylo ještě před revolucí, přesto už tenkrát bylo dost rozvodů a některé děti se jmenovaly jinak, než rodiče. Mezi spolužáky jsem měla asi dvě takové děti a učitelky s tím problém neměly. Ani ty kované staré struktury.

To, že nemocný člověk bilancuje není nic zlého. Asi mu došlo, že svému synovi a ženě ublížil. Možná se to snaží napravit. A proto on odmítnutím způsobí stejnou křivdu jakou otec udělal tehdy matce. Mě to zní jako pomsta. Ovšem biologicky je to jeho půlka. A je dobré slyšet i druhou polovinu příběhu. Ono totiž na lásku musí být dva a na rozchod také.

čert vem tátu, ale sourozence bych znát chtěla.

Zvědavá bych asi také byla...

Známé moudro říká, že nakonec nelitujeme věcí, které jsme udělali, ale těch, které jsme neudělali. A podle toho bych se řídila a otci dala ještě šanci. Aspoň mu říct svůj názor na to, co udělal. Však mu nemusíte odpouštět. A možná by nebylo do věci seznámit se i se sourozenci... Na dědictví stejně máte nárok, ať už se s otcem budete vídat nebo ne.

Jestli ho ten Jirka adoptoval, a ne jen změnil jméno, je to otázka. To tam nebylo upřesněné, ale v dědictví to hraje zásadní roli.