Babičky mívají ještě druhý titul- tchýně. Ty nepůsobí pedagogicky (se zpožděním o 20 roků) výhradně na své vlastní děti, mnohdy jsou i postrachem vnoučat.

Takže mladá rodina mívá při zahlédnutí své babičky často smíšené pocity, jak to popsal hezky i Jan Werich, svým přirovnáním ke zprávě, která sděluje, že se tchýně zrovna zabila v jejich novém autě.

Moudrá žena své rady mladým a nejmladším raději přejde, i když si třeba myslíme, že mladí potřebují naše zkušenosti, je lépe počkat, až se sami optají, nevnucovat se.

Mám čtyři děti a na jejich výchovu jsem byla víceméně sama, takže to bylo docela náročné - obzvlášť ty puberty. Dnes mám už čtyři vnoučata a páté na cestě, musím říct, že ti malí jsou pro mě odměnou za starosti s dětmi. Je mi 55 let, pracuji jako účetní, mám práci, kterou mám ráda a své koníčky, ale čas na ty vnoučata si najdu vždy. Myslím, že mladým do výchovy moc nemluvím, ale když jsou děti u nás, vědí, že babička nastavila meze a já si pochvaluji, jak jsou u nás hodní. Beru je na výlety, na dovolenou a jen doufám, že mi bude sloužit zdraví a už se těším na to, jak budu jezdit s kočárkem za pár měsíců s miminkem Je mi líto žen, které toto nezažijí nebo se o tyto chvíle dobrovolně připraví

Tak ja byla dite v 80. letech a babicky jsem videla jen na rodinnych sešlostech... a o hlavnich prazdninach, ale to uz jsem byla starsi. Jedna byla fajn, ale bydlela daleko (na vsi), ta druha mestska o vnoucata nejevila zajem. Takze jsem chodila do jesli, do skolky a pak do druziny, rodice zadnou pomoc od prarodicu nemeli. Bylo nas takovych spousta, takze zase tak moc se asi nezmenilo

Nemá smysl stýskat si po starých dobrých babičkách; co fungovalo staletí už je zkrátka pryč, žijeme úplně jinak. Znáte luxusně debilní slogan nejmenovaného periodika "Život začíná ve 40!"? Tak asi tak.

Vsechno je individualni. Ne kazda babicka je nadsena babicka, ne kazda maminka je pecujici, mazliva, starostliva maminka. Ne kazdy je rodinny, pecujici typ a ne vsichni si prejou velkou rodinu a zit pro deti a peci o ne. O cem je ten clanek? Ze sto lidi sto chuti? Ze kazdy je jiny a kazdy to ma jinak? No, to jsme fakt nevedeli.

Až jednou budu babičkou, chtěla bych, aby si mě vnoučata pamatovala jako já si pamatuji svou hodnou babičku.

To je hezká představa. Otázka je, jestli v té době nebudete uhoněná ženská, která chodí do práce, stará se o nemohoucí rodiče, pomáhá finančně dětem...a má mít i čas na vnoučata ...a to bohužel až moc často bývá realita. Snad se vám vaše přání splní, držím vám palce.

Vyhledat odbornou pomoc až když něco konečně udělám dobře? To je snad postavené na hlavu.

Když se moje dcera narodila, bylo mé mamince 45 roků. Když se narodila moje první vnučka, bylo mi 59. Už z tohoto je vidět, kolik která z nás mohla mít energie. Samozřejmě obě v té době jsme chodily do práce. Opravdu není žádná legrace v šedesáti hlídat roční dítě, které potřebuje při svých poznávacích aktivitách 100% pozornost. A do toho ještě 92 letá tchyně, což vyžaduje téměř stejnou péči. Teď už sice do práce nechodím, ale je to náročné. Je vidět, že paní z článku nemá jinou zábavu než se tak angažovat v rodině mladých. Ráda pohlídám vnučku, užíváme si výstavy kytiček a zvířátek, taky ji učím angličtinu, ale vše s mírou a v souladu s jejími rodiči. Nedej bože, abych někdy dirigovala jinou domácnost mimo tu svoji. To se pak nemůže divit, jak se zachovali

Když se řešila důchodová reforma, nejdůležitější bylo, aby nebyli muži diskriminováni a ženy odcházely do důchodu stejně jako oni. Když se řeší prarodičovska pece, najednou vyplave, že babičky pečují o svoje přestárlé rodiče, babičky by měly mít čas na vnoučata, babičky by měly mít čas na svůj relax a k tomu chodit do prace. Zkrátka najednou voláme po babičkach, ale máme je v pracovním procesu a na směny. Co ti dědečkové? Není doba, že by se také mohli zapojit?

Dědečkové se zapojují až když jsou dítětem bráni jako partneři.

Generace, která si nafasovala nemovitosti za komické ceny- viz. panlákové byty za 200 000 za pět let prodané za 2 500 000, oplývá nesmírnou sobeckostí, své děti-nás foukly na celé prázdniny k rodičům . Nyní pořád slyším slová hlavně JÁ. Já mám nárok,já chci, neměly ste si děti pořizovat.Naštěstí nic nechceme,jen mě překvapuje ta příšerná sobeckost. Však všeho dočasu a pak vše dle zásluh...

A divíte se? Tahle generace nekončí s prací u žen kolem 55 a u mužů max. v 60, a ještě to není taková flákárna, jako bývala, ale museli se přeučit a začít valit uplně jinak. Padly jistoty, na které se celé dětství a možná i kus aktivního pracovního života připravovali, takže prostě stále normálně chodí do práce. A jsou již starší, těch 50 a výš, takže potřebují víc odpočinku. Proto je jen logické, že nemají ani psychicky ani fyzicky na to, aby skákali kolem vnoučat. Nesedí celé dny doma, ale chodí normálně do práce, takže navečer a o víkendu nebo o dovolené mají nárok na odpočinek a ne nafasovat vnoučata a hlídat.