To se stává. Mám bratra, o 18 měsíců mladšího. Nikdy jsme si nerozuměli. Nikdy. Jsme povahově naprosto odlišní, nemáme absolutně nic společného. Nemáme si o čem spolu povídat, na ničem se neshodneme. Sdílení jednoho dětského pokoje bylo totální utrpení pro oba - já jsem ranní ptáče, na učení potřebuju klid, on je sova, nejlépe se mu učilo ve tři ráno za současného pouštění TV, online seriálu a metalové hudby na plné pecky. On týral mne kraválem, já jeho nutností absolutního ticha už od osmé večerní a vstáváním v pět ráno, kdy on sotva chodil spát....
Nerozuměli jsme si jako tříletí, nerozumíme si doteď. Když jsme teď oba dospělí, a nikdo nás nenutí sdílet 16 metrů čtverečních životního prostoru, oba jsme si oddechli, že se nemusíme vídat, nebo být jakkoli jinak v kontaktu. Je to brácha, jasně, kdyby cokoli potřeboval, jsem tu pro něj, ale nijak netoužím s ním jakkoli interagovat a to, že je na druhém konci republiky, mi naprosto vyhovuje.
Dodneška jsem přesvědčená, že děti potřebují vlastní pokoj. Že povinnost sdílet jednu místnost s člověkem, kterého jste si nevybrali a až na pár společných genů jste si naprosto cizí, je týrání.
