Nepřestávají mě udivovat tyto populární rady typu "meditujte, prospějete svému zdraví/zvýšít svou výkonnost". Ne že by to neplatilo, ale způsob, jakým je to v populárních článcích podáváno, budí dojem, že si vlastně stačí jen dřepnout na pár minut denně do "lotosu" (nebo tak něco; a zde je možná namístě připomenout, že kvůli meditaci vůbec není nutné lámat tělo do určité polohy, že meditovat lze i v chůzi, při domácím úklidu, při sportu či tanci... vlastně kdykoli), čímž se meditativní stav dostaví jaksi "sám od sebe", a věc je vyřízená -- "zítra budu svěží, práce mi půjde od ruky, šéf mě brzy povýší".
Pravý stav meditace je přitom dosti značné a zásadní "vytržení" (nebo spíše "vyplutí") z běžného životního modu (na kterém, myslím ten "běžný modus", ovšem není nic závadného, to je třeba zdůraznit), a to opravdu nepřijde jen tak, je k tomu třeba spousta času, trpělivosti a (možná překvapivě) i sebekázně (a také odvahy k tomu stát se v určitém smyslu svým vlastním pokusným králíkem, přičemž prožitky z těchto pokusů vyplývající mohou být leckdy dost drastické).
Zkrátka nejde o jedno z mnoha (jakkoli užitečných) "udělátek" pomáhajících člověku "zvládat život". Je to cesta, dlouhá a náročná (místy až "šokantní"), a jestli něco vyžaduje, tak především velkou oddanost věci (plus vědomí, PROČ "to vlastně děláme"). Zkrátka není možné zařadit meditaci do svého denního programu jako jednu z běžných "provozních záležitostí" (ve smyslu: "od osmi do pěti jsem v práci, pak nakoupím, uvařím, skočím do fitka, přečtu si pár stránek románu, pak si půlhodinku ,zamedituji’, pak si vyčistím zuby a jdu si lehnout").
Svým způsobem je to obdobné, jako když se chcete naučit cizí jazyk nebo třeba kreslit či hrát na klavír. Tam také potřebujete "píli" (není to úplně výstižné slovo, ale lepší mě teď nenapadá), oddanost a trpělivost. "Instantní" metody nefungují nikde, v žádné životní oblasti.
