Proč pořád "fígle" a "triky"? Není lepší brát vlastní dítě už od počátku jako někoho, kdo koneckonců má obdobné uvažování, emoce, nálady i "nenálady" jako já?
A není lepší ho vést k tomu, že každý doma jednoduše udělá to, co je nyní potřeba udělat a co dotyčný člověk v dané chvíli udělat MŮŽE (třeba na rozdíl od jiných, kteří momentálně mají na práci něco jiného, nebo si třeba zcela jednoduše v dané chvíli potřebují odpočinout), než ho "cepovat" striktně předepsaným (časovým i věcným) "soupisem" jeho osobních povinností?
Nikdy jsme dceři nevymezovali, že toto a toto je "její domácí povinnost"; vedli jsme ji k tomu, že když vidím "binec", jednoduše ho uklidím. Hnusí se mi zapatlaná kuchyňská linka? Umyju ji. Je odpadkový koš plný, příp. si všimnu, že poněkud páchne? Vynesu ho (nebo -- i to je možnost, požádám někoho jiného). Potřebuju "nutně" na zítra vyprat zrovna tyhle šaty, ale zbytek rodiny soudí, že prát zrovna dnes je zbytečné? Vyperu (a následně pověsím, příp. i vyžehlím) si je sama (plus k nim přihodím i další oblečení, které se pere na stejný program). Nemůžu se už dívat na ten zmatek v knihovně? Udělám v ní pořádek (nebo ne -- a pak se holt na ten zmatek budu muset dívat dál).
Prozatímní výsledek (dítěti je necelých 14 let) je ten, že když potomek vidí, že maminka ani tatínek zjevně nyní nemají kdy např. na úklid koupelny, uklidí ji samo, bez pobízení (a maminka či tatínek řeknou "díky, to jsi mi vážně moc pomohla"). Domácí práce jsou běžná součást běžného života, dělají se jaksi "mimochodem" (jako spousta jiných věcí), nejsou to žádná "otravná dramata" -- to je to, co se snažím děcku předat.
Naši by na to asi neměli čas, ale je to dobré... 
