Článek je docela fajn. Neodpustím si však poznámku, že jej nelze chápat za bernou minci pro všechny lidi a ve všech situacích.
Stačí být migrenik, neb pak vám spousta příznaků, které jsou zde popsány (brnění či necitlivost části těla, chvilková neschopnost artikulované mluvy, výpadky zorného pole apod.) může být prakticky "denním chlebem". A protože z podobných textů víte, že tyto příznaky mohou signalizovat mrtvici coby stav bezprotředního ohrožení života, nezřídka vás vedle migrény chytí ještě panická ataka (co jsem tak nastudovala, tak migrenici patří k těm skupinám lidí, které jsou k nim náchylnější než zbytek lidstva), kterážto kombinace je teprve to pravé "žůžo".
Takže, zejména pokud vás taková ataka popadne poprvé či podruhé, voláte zachránku, a pak jsou v zásadě dvě možnosti: Buďto narazíte na seriozní a citlivé zdravotníky, kteří umějí takový stav posoudit, trochu vás uchlácholí -- a ejhle, znatelně se vám už jen tím vlídným slovem uleví; anebo natrefíte na hlupáky, kteří vám vynadají, co si to dovolujete obtěžovat záchranku, když vám je pendrek.
Proč to píšu: Jsem přesvědčena, že pacient-laik absolutně není povinen objektivně posoudit svůj aktuální zdravotní stav. A že existuje mnoho lidí, kteří se i ve velmi vážné situaci ostýchají tu záchranku volat, aby "neobtěžovali". Nemusí přitom vůbec jít o podezření na iktus či srdeční infarkt, stačí "pouhý" úraz.
Mám v tomto směru příšerné zkušenosti z nejbližší rodiny -- např. situaci, kdy člověk zakopl na dvorku, v pádu si roztříštil ramenní kloub, na místě bolestí na několik minut omdlel, pak se odbelhal do domu, tam se "poradil" se svými nejbližšími, kteří doporučili "hlavně nedělat drama", a teprve, když ten člověk bolestí omdlel v průběhu další hodiny ještě několikrát, usoudili, že tu záchranku zavolají. Dodnes mám při té vzpomínce pocit, že mi vzteky proletí hlava stropem.
Otázkou zůstává, jak jako migrenik zvyklý na tyto "divné" stavy poznám, že tentokrát je to fakt mrtvice.
První odborné vyšetření, kterého se mi následně dostalo, bylo vyšetření na očním, na CT jsem se dostala až druhý den a adekvátní léčby na JIP nervového oddělení jsem se dočkala až 26 hodin po mé hospitalizaci. Jsem ráda, že jsem navzdory péči místní nemocnice, vůbec přežila
