Kolega z práce my vyprávěl, jak mu letos prasklo střevo. Sanitka s ním po Praze kroužila více jak hodinu, než teda našli nemocnici, která by ho teda jako že přijala. Tam se pak ještě dohadoval s personálem, kde mu někdo naznal, že ho operovat nebudou protože pravděpodobně požil alkoho (měl dvě piva k obědu)

Když už ho tedy slavnostně vyšetřili, tak jim ještě musel podepsat nějaký informovaný souhlas s narkózou a nebezpečím a že doktoři nenesou následky, pokud se mu u operace něco stana (papír hustě pospaný z obou stran)

.

Už vidím, rychlou reakci zdravotníků, když jim řeknu, že mě brní ruka a nějak se mi špatně mluví...

No hlavně, aby se mozkovou příhodu naučil poznat nemocniční personál!!! Poté, co mě se všemi příznaky mozkové příhody (porucha řeči, závratě, dvojité vidění atd.) lékařka z interní ambulance kvůli zvracení nechala hospitalizovat na infekčním oddělení, kde mě léčili piškotama a hořkým čajem, důvodně pochybuji o diagnostických schopnostech mnohých zdravotnických pracovníkůPrvní odborné vyšetření, kterého se mi následně dostalo, bylo vyšetření na očním, na CT jsem se dostala až druhý den a adekvátní léčby na JIP nervového oddělení jsem se dočkala až 26 hodin po mé hospitalizaci. Jsem ráda, že jsem navzdory péči místní nemocnice, vůbec přežila

To všechno by vyřešilo přidáním lékařů o 250 tisíc měsíčně!! Za tyhle směšný peníze to nestíhají !!!

Máme v rodině :-( Babičku to postihlo začátkem 2016, bohužel byla doma sama (děda umřel půl roku předtím). Naštěstí mamku informovala známá kadeřnice, ke které měla babička ten den dorazit. Bohužel to trvalo pár hodin, takže ochrnula na levou půlku těla a prognózy nebyly vůbec dobré. Za ten rok a půl se z toho "dostala" - naučila se mluvit, chodit, vrátila se jí celkem paměť. Nicméně, těch pár hodin udělalo své, už to není ten člověk co býval a potřebuje stálý 24hod. dozor, protože trpí občasnými výpadky a motolicemi, takže pečovatelský dům... Otec mého partnera to štěstí neměl. Koncem 2016 začal mít problémy zmíněné v článku, byl v nemocnici na pozorování a vždy ho poslali domů jako simulanta. I když doma omdlel a neustále zvracel. Nakonec zkolaboval, upadl do kómatu během pár dní zemřel. ... Prevence se v našich nemocnicích hodnotí jako simulantství a když už je pozdě na cokoliv, řekne doktor "měl přijít včas". Takže když udeří mrtvice, jde sice o čas, ale také o to, do jakých rukou se dostanete.

Souhlas. Ke komu se dostanete. Moje maminka umřela v 64. Bolesti břicha, jídlo se jí vracelo. Já s ní byla o víkendu 2x v nemocnici. Poslali ji domů se "zlucnikem". Žádná vyšetření, odběr krve. Za 4 dny opet špitál - diagnoza perforace tenkého střeva, obsah v dutině břišní. Proto ty bolesti. Hlavně doktory neotravovat o víkendu.

Táta to takhle podchytil za 5 minut 12. Nebo spíš vlastně máma, táta jen seděl a měl potíže s mluvením. Je to raz dva, člověk ani nemrkne. Táta to (alespoň zatím) ustál bez ztráty kytičky.

Článek je docela fajn. Neodpustím si však poznámku, že jej nelze chápat za bernou minci pro všechny lidi a ve všech situacích.

Stačí být migrenik, neb pak vám spousta příznaků, které jsou zde popsány (brnění či necitlivost části těla, chvilková neschopnost artikulované mluvy, výpadky zorného pole apod.) může být prakticky "denním chlebem". A protože z podobných textů víte, že tyto příznaky mohou signalizovat mrtvici coby stav bezprotředního ohrožení života, nezřídka vás vedle migrény chytí ještě panická ataka (co jsem tak nastudovala, tak migrenici patří k těm skupinám lidí, které jsou k nim náchylnější než zbytek lidstva), kterážto kombinace je teprve to pravé "žůžo".

Takže, zejména pokud vás taková ataka popadne poprvé či podruhé, voláte zachránku, a pak jsou v zásadě dvě možnosti: Buďto narazíte na seriozní a citlivé zdravotníky, kteří umějí takový stav posoudit, trochu vás uchlácholí -- a ejhle, znatelně se vám už jen tím vlídným slovem uleví; anebo natrefíte na hlupáky, kteří vám vynadají, co si to dovolujete obtěžovat záchranku, když vám je pendrek.

Proč to píšu: Jsem přesvědčena, že pacient-laik absolutně není povinen objektivně posoudit svůj aktuální zdravotní stav. A že existuje mnoho lidí, kteří se i ve velmi vážné situaci ostýchají tu záchranku volat, aby "neobtěžovali". Nemusí přitom vůbec jít o podezření na iktus či srdeční infarkt, stačí "pouhý" úraz.

Mám v tomto směru příšerné zkušenosti z nejbližší rodiny -- např. situaci, kdy člověk zakopl na dvorku, v pádu si roztříštil ramenní kloub, na místě bolestí na několik minut omdlel, pak se odbelhal do domu, tam se "poradil" se svými nejbližšími, kteří doporučili "hlavně nedělat drama", a teprve, když ten člověk bolestí omdlel v průběhu další hodiny ještě několikrát, usoudili, že tu záchranku zavolají. Dodnes mám při té vzpomínce pocit, že mi vzteky proletí hlava stropem.

Otázkou zůstává, jak jako migrenik zvyklý na tyto "divné" stavy poznám, že tentokrát je to fakt mrtvice.

Neschopnost usmát se mám skoro každý den při pohledu na složenky.

V dnešní době složenky?

A přitom mnoho (pro mě osobně hloupějších) lidí si dobrovolně zdraví ničí např. kouřením. Nepochopitelné.

Pochopitelné - závislost na droze překoná všechny obavy o zdraví. Nějaká mrtvička je něco tak vzdáleného, ale chuť je okamžitá a neodolatelná.

Základem je vychovat sebevědomé děti, které nemají potřebu si něco dokazovat cigaretou, alkoholem či jinou drogou (s výjimkou dobré čokolády - na to je závislost tolerována)

Dík za poučný článek , teď jen aby se lékaři na nižších úrovních ( praktičtí , v okresních nemocnicích) podle toho řídili, když jsou zavoláni k podezřelým případům tohoto typu nemocí. Na tom také rozhoduje jak ten občan s postižením z toho vyjde.

letos v únoru matka volala svému partnerovi záchranku, měla podezření, že se jedná o mozkovou příhodu, záchranka přijela, "odborníci" nic nepoznali, řekli pouze, že si má jít koupit magnezium, za půl hodiny volala znovu, to už byl ochrnutý, a od té doby je z něho ležák a matka se o něj stará...nenechte se odbýt a uchlácholit, že to nic není...tak hlavně, že víme, že jde o čas, ještě aby to věděli záchranáři

Kolik mu je let?