V Anglii dříív radily mamimky novomanželkám: "Zavři oči, zhluboka dýchej a mysli na Anglii!".

Mně přijde, že při mluvení před lidma je dobré tak nějak vědět, co chci říct... a pak improvizovat. Působí to na ostatní uvolněně... a já trému ztratím tím, jak se soustředím na to, jak co říct srozumitelně.

A obecně mi přijde, že z lidí ztrácí trému člověk věkem a zkušenostmi - prostě už je má pak dost na háku, tak je mu jedno, co si o něm myslí nebo jestli něco zkazí.

Jo, je dobré vybrat si jednu nebo pár tváří, ke kterým mluvíte (podmínkou je, aby nespali). Dále pomáhá, když se "uzemníte", tj. držíte se něčeho spojeného se zemí, třeba pultíku. Dále je dobré soustředit se na danou věc, tj. na to, co chcete lidem říct. Uvědomit si, že to, co povídáte, je vlastně ohromně zajímavé téma . A chce to trénink, čím častěji člověk mluví, tím lépe to jde.

To, co radíte, jsou škodlivé babské pověry. Vypadá to špatně, končí to špatně. Proboha, jen takhle ne!!! Jediné rozumné, co jste zmínila, je trénink, zvykat si. Vím, o čem mluvím - sám učím a trénuji trémisty.

Při prvním vystoupení před hodně lidmi se mi osvědčilo mít v hledišti jednu přátelskou tvář, na kterou se zaměříte a celou řeč odříkáte jí. Zbytek jen občas zdánlivě přeletíte očima, ale u nikoho se nezastavujete. Po posledních slovech si může člověk prohlédnout blíže i ostatní a příště už bude vědět, že to nic není. Nebo nejpozději po pár pokusech. Taky je důležité nesnažit se mít to rychle za sebou a soustředit se na výslovnost, abychom se nedostávali zbytečně pod tlak nějakým koktáním.

Sledovat a mluvit musíte ke všem, NIKDY k jedné osobě