Hmm, já zas byla zvyklá chodit do hospody, takže vím, jaký to je pak přijít o kámoše. Nechce paní třeba začít trochu kalit, že bysme vyšly na tah?

Za prvé je to dočasný. Za druhé, kdxž si člově zachová zdravý rozum, naučí se při to dost důležitou věc, a to být rád sám se sebou. A za třetí, co tě nezabije, to tě posílí.

Je to hrozná potřeba, pořád si s někým "popovídat"

Problém moderní emancipované ženy - nedostatek pokory.

Co to melete? Pán tvorstva pasoval ženu do služky u sporáku?

Na tohle pomáhá otevřená lahev. Víno nebo optimalně něco podstatnějšího. Třeba vodečka.

Jejdamane... pro případ, že by Vás chtěl vzít někdo vážně - jen to ne. To by pro osamělou paní zavřenou doma mohla taky být cesta do pekla...

Tohle prožívá hodně ženských, taky jsem si tím prošla. Vidím tři varianty, jak z toho. Smířit se. Najít si jinou maminku na rodičáku, takovou se kterou budou na stejné vlně (osobně si třeba moc nerozumím s ženami, které fakt krom dětí nic jiného "neznají", jak slyším někoho používat mateřský plurál, beru čáru). A třetí možnost, doufat, že některá z bezdětných kamarádek otěhotní.

Tak nevím, já měla na mateřské takový fofr, že když mimčo spalo, ráda jsem zalehla taky.

Jj, ale pocit osamění tím nezmizí.

Už jdu trochu s křížkem po funuse, ale taky chci pisatelku podpořit. Ona tahle izolace maminek totiž vůbec není přirozená. Dřív byl člověk obklopený širší rodinou, ženský byly spolu a podílely se na "ženských" pracech, dětí bylo víc po kupě a vůbec se fungovalo tak nějak víc komunitně. Až si lidi lezli na nervy. Osamělost je daň, kterou platíme za nezávislost. Sama jsem spíš introvert, jsem ráda sama, ale zase jsem vždycky pracovala s lidmi. Teď jsem doma s dvouměsíčním miminkem a občas bych si taky popovídala s někým jiným, než s manželem. Na seznamování se na pískovišti je ještě brzo a navíc já to seznamování nikdy moc neuměla. A s malým dítětem se člověk ostatním přizpůsobuje hůř. Prostě je jednodušší být sám.

Nebojte, třeba vás začas na tom pískovišti čeká i příjemné překvapení, já jsem takhle narazila na několik fajn holek na pokec (ale je pravda, že jsem celkem komunikativní...tzv. vycvičený introvert :) ). Vždycky jsem koukala, jak je dotyčná oblečená a jak se chová k dítěti a zda působí inteligentně matky se často tzv. houfují S tou daní za nezávislost jste to hezky vystihla.

Někdy jsem ráda za ten shon, který jsem na mateřské měla. NAŠTĚSTÍ jsem měla v mém okolí další dvě maminky s dětmi, stýkaly jsme se, chodily na hřiště, navštěvovaly se, já si do toho ještě přivydělávala, prostě honička. Na samotu jsem neměla čas. Opravdu mne moc mrzí, že se takto někdo cítí. Někdo odsuzuje mateřská centra, že to jsou "slepičárny", ale já si to nemyslím. Ty mamky se tam sejdou, "splknou", děti si pohrají - za mne mateřská centra: . A ženský - vydržte to a nezblázněte se.

Me to teda postihlo taky, s prvni dcerou jsem to tezce nesla, do prace jsem chodila co to slo, takze kdyz se narodila a ja byla doma hrozne mi to vsechno chybelo,ten shon a ruch kolem, najednou to bylo jen prebalit, nakrmit, uspat, kazdy den porad dokola ... ale casem se to zlepsilo, mala povyrostla, zacli jsme toho vic podnikat spolu, ted s druhou to nesu mnohem lip, asi jsem uz zvykla a navic ta starsi mi odvadi pozornost od toho miminkovskeho stereotypu :) i kdyz obcas mam pocit, ze uz nemuzu, rikam si az povyrostou tak se mi to vrati, budem chodit po obchodech, na vylety a bude to super, takze hlavne vydrzet a nezblaznit se :D

Měla jsem to úplně stejně. S prvním miminem jsem si chvílema připadala, jako bych byla zakletá někde ve věži, a to jsem měla v okolí několik kamarádek, které byly taky na rodičovské. Když se narodilo druhé, byl to nějakou chvíli celkem šrumec (to teď asi máte vy), ale ke konci rodičovské už jsem opravdu málem třískala hlavou do zdi, jak mě to místy nebavilo (a to jsou moje děti v podstatě miláčci bezproblémoví). Celkem mě drželo, že jsem trošku z domu pracovala a studovala (po nocích, nějaké hlídání nemáme). Bylo to ke konci psycho a pro nikoho jiného než pro svoje děti bych v životě takhle dlouho doma nezůstala. Ale můžu potvrdit, že se to pak člověku asi vrátí, teď jsou ve škole a ve školce, jsou zlatí a máme myslím vybudovaný moc hezký vztah, určitě i díky tomu, že jsem je nelifrovala od dvou let do školky. Ať se vám daří