Ona

Diskuze

Příběh Jany: Dcera nezvládá pobyt mimo domov, po návratu je ve stresu

S manželem vychováváme sedmiletou dceru. Chodí do 2. třídy na sportovní škole, ve které děti už od 1. třídy jezdí dvakrát ročně na týdenní soustředění. Naše dcera má však bohužel problém s odloučením od nás.
Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Když jsem byla malá, nikdo mě nikdy nepřinutil zůstat někde přes noc sama, myslím bez rodičů. Kdybych měla jet někam na tábor, tak bych asi zešílela. Nevím proč, prostě jsem to tak měla. Naši byli naštěstí rozumní a taky naštěstí s náma bydlela babička, takže jsem na prázdniny ani jindy nemusela někam z domu. Tábory a školy v přírodě jsem z duše nenáviděla, kdybych tam musela jit, asi bych utekla a radši umrzla v lese:) Můj syn je v pohodě, u našich je rád a jsme rádi, že tam občas může být. Ale zas oproti "modernímu" přístupu nechce chodit do žádných kroužků. No tak nikam nechodí. Je mu 6, proboha, nevím, proč bych ho měla stresovat nějakou nucenou výukou nevím čeho. Má svých zájmů a zábav dost, svůj svět svých závor, vlaků, výtahů, furt něco konstruuje a kreslí a navrhuje - ale sám, ne organizovaně, nebo s náma, tak usměrněně. Cítíme, že je mu fajn a že je v pohodě. Aby se mi dítě strachy počůrávalo, to bych si musela nafackovat a brečela bych já a dělala, co to dítě chce, jen aby se dalo dohromady.

0 0
možnosti

Na první pohled to vypadá jednoznačně: nevyzrálá dcerka, jejíž maminka cítí, že by se od ní neměla zatím odlučovat navzdory nechápajícímu okolí.

Jenže na druhý a další pohled mi to už tak jednoznačné nepřipadá:"...s manželovou maminkou je to dost složité, moje je o hodně lepší, na soustředění bylo málo teplé vody, ostatní maminky neřeší, že se dětem stýská..."

Nemohu si pomoci, ale připadá mi, že je to na prvním místě maminka, kdo špatně zvládá to odloučení a že není vyloučené, že to nějak (třeba neúmyslně) přenáší na dítě, které tím znejistí. Holčička pak při odloučení skutečně trpí.

3 3
možnosti

Hm. Ja byl ve spitalu a silene jsem se nudil. Nebil jsem v ohrozeni zivota, podepsal jsem reverz a sel domu. Jiste, domaci prostredi je nejlepsi. Normalne jsou deti dnes rozmazlene, ale tento pripad vidim jinak. V 7 letech odlouceni fakt muze bolet. Ja bych s tim zacal ve veku 10-11 let. Ale ze nechce zustat ani u babicky, to je zvlastni. V pripade (te lepsi) babicky bych pritvrdil. Urcite to chce s dcerou pravidelne komunikovat. A skolu bych zmenil - ma segra sla na internatni skolu a pravidelne utikala - nastesti domu a nikde se neflakala. K utekum ze skoly neslo zapbranit ani po zlem ani po dobrem, malem z toho scvokla :-(

0 0
možnosti

omlouvam se za silene chyby... byl / bil - no to je ostuda

2 0
možnosti

Mě by zajímalo, kolik dospělých má problém s tím někde přespat. Ne, že by volali svoji maminku, ale že prostě chtějí tzv. spát ve svém. Spousta lidí, jak jen to jde, tak jede na noc domů. Někteří vždycky. A kouká se na to skrz prsty? Nekouká. Buď mají "výmluvu" práci, nebo záda a matrace, nebo zvíře, nebo cokoli dalšího.

7 0
možnosti

Je to výchovou. Moje neteř byla 15 let doma s dětmi. Děti neznaly tábor, spát u babiček, prostě nic. Jen přivázané k mámě. Při jedné návštěvě u nás neteř z legrace prohodila "tady se mi líbí, asi tu ještě zůstanu a holky pošlu s tátou domů". Následovala neskutečná scéna, 12letá dcera udělala cirkus, vyváděla jak pominutá. Marně jsme vysvětlovali, že to byla jen legrace. Dnes je jí šestnáct a nic se nezměnilo. Měli jsme ji tu v létě na prázdninách. Pořád jsme jí jen vymýšleli program. Za celý týden jsme se podívali 1 hodinu na telku, jinak jsme se jí pořád věnovali. V ten moment hned volala rodičům domů a fňukala, že je jí smutno. Takže už nikdy! Ta se bude držet máminy sukně ještě ve třiceti.

4 2
možnosti
Foto

Pojizdna a nepojizdna babicka.....

3 0
možnosti

Znám z okolí, akorát že ty děti jsou dvě, takže rozmazlený jedináček odpadá. Je to spíš hodně introvertní povaha, skoro až autistická. V sedmi a jedenácti letech nejsou schopní pozdravit dospělého, popřát babičce k narozeninám, vyrobit dárek apod. O spaní mimo domov se ani nebavím.

Lámání přes koleno nikam nevede.

8 0
možnosti

Na introverci to závislé nebude. Sama jsem poměrně introvertní, ale na rodiče jsem nikdy nebyla takhle fixovaná. Právě i tím, jak si dost vystačím sama se sebou a sama se nezávisle zabavím, mohla jsem spokojeně vegetit vlastně všude, u příbuzných zcela bez probému (na rozdíl třeba od sestry, která byla i u babiček mnohem raději se mnou, než sama). Co se týká táborů, ty jsem běžně absolvovala, byť to nebyl úplně můj šálek čaje a obešla bych se bez nich (ač jsem pak třeba zpětně na zážitky z nich vzpomínala), ale nevyhledávám prostě velké kolektivy, více mi vyhovuje přítomnost jedné dvou kamarádek. Každopádně jsem se vždy přizpůsobila, mé povaze se totiž dost zásadně příčí jedna věc, a to tzv. "dělat problémy".:-) Takže vždy záleží na mixu vlastností.

3 1
možnosti

No to co udělal otec že dceř slíbil že sním může jet domů a pak jí potajmu utekl to je teda síla.to mu fakt nedochází že malé dítě tohle vnímá úplně jinak než dospělý a je to pro něj jako když mu vrazí do srdce nůž? Co se týká separační úzkosti, tohle by se nemělo lámat násilím, holka na to prostě ještě připravená není a tkaováhle škola pro ni není dobrá. Možná by stálo za to podívat se na příčinu té úzkosti.napadá mne například jestli nebyla jako novorozenec třeba ze zdravotních důvodů hned po porodu odloučena od matky, někdy děti, které musí být třeba v inkubátoru nebo kvůli komplikacím jskou na jipce a pod mají pak tak silný ten pocit úzkosti z odloučení od matky, že jim přetrvá i do vyššího věku kde se pak může projevit právě takto. Každopádně hlavně to neřešit násilím, jestli se z toho pomočuje tak je to pro ni zjevně šílené psychycké trauma. Dospělí někdy nechápou že nezáleží na tom jak marginální to připadá jim ale na tom jak to připadá dítěti......představte si že by vás jako dospělého něco děsilo tak že byste se začal počůrávat a někdo by vám řekl že si na to máte prostě zvyknout.......to by vám asi taky moc nepomohlo...

27 0
možnosti

No, pomočuje. Počůrala se jednou.. A spala v mokré posteli ještě několik dní.. (což je samozřejmě hloupost, uschlo by to hned první den)

1 0
možnosti

Jaký si to kdo udělá, takové to má :-). Nebo jinak, případným potížím je lepší předcházet, než je pak složitě řešit. Máma nastavuje samostatnost dítěte mírou jakou si ho k sobě poutá a když jí přežene, musí to řešit později a čekat až "dozraje", někomu se to nepovede nikdy :-). Pokud je dítě navyklé na společnost jiných lidí už od miminka, problém není nikdy. Bohužel často jediné dítě, v pozdějším věku vymodlené bývá předmětem opičí lásky a maminka ve snaze dát mu co nejlepší, dělá to nejhorší. Úkolem rodiče je připravit děti do života. Nějak mi připadá, že to v dnešní podivné době zapadlo v zapomnění.

6 13
možnosti

Zase černobílý pohled. Dítě není kus plastelíny, z níž si vymodelujete co chcete. Bohužel spousta lidi si to myslí a podle toho se chova.Pak nemá tolik lidi v dospělosti končit na antidepresivech.

22 1
možnosti

J29a75n 71H21r51u94z55a

28. 11. 2016 14:24

V ranném věku jsme to tak měli i u vnuků. Tak jsem rodičům (resp. synovi) domluvil aby to nelámali násilím a sám jsem se jim hodně věnoval. Postupně se projevovaly odlišnosti. Mladší si začíná stačit sám a uzavírá se do svého světa, starší stále vyžaduje společnost, pozornost a projevuje emoce. Prostě každé dítě je individualita a rodiče by to měli respektovat. Dítě si umí říct co je mu nejmilejší a není přece špatné mu v rámci možností vyhovět.

17 0
možnosti