Já ty pocity ukřivdění řeším fyzickým kontaktem. Když příjdu za vnuky a ten starší se ne mne hned pověsí a vidím jak se ten mladší kysele tváří, tak si sednu (abych nespadl) a zavolám toho mladšího k sobě. Mám je na sobě jako dvě klíštata a tak je muchlám a střídavě na ně mluvím. Ze stejného důvodu vždy donesu na narozeniny jednoho menší dárek i tomu druhému. Tento zvyk jsem poprvé porušil letos a řekl jsem, že ten kdo už začal chodit do školy je velký kluk a musí si zvyknout, že dárek dostává jen oslavenec. Tak to statečně přijal.

Sophiina volba. Nikdo před ni nechce být postaven, ale kdyby musel, tak by musel. Někdo by vybral to dítě, které má raději, někdo by uvažoval zcela rozumově a vybral dítě, které se pravděpodobněji lépe uplatní v životě. Ale prostě by vybral.

Tiež ma to napadlo. Rodičia, ktorí tvrdia, že milujú svoje deti "úplne rovnako" klamú. Sami sebe.

Ono je A a je i B - to dite se narodi s urcitym vnimanim, stejne jako rodice maji urcite vnimani - a je to vdycky subjektivni.

Nejde tak o to, mit rad vic nebo min, ale proste mate k detem jiny vztah, a to normalni je. Pak uz je to jen a jen o komunikaci a taky empatii, z obou stran. Kolikrat si "nadosmrti" pamatujeme "krivdu", na kterou ten druhy zapomene, ani o tom nevi, protoze to pro nej nema zadnou dulezitost. Tu tomu pripisujeme my, a hned hledame, jestli nas ma "vic" nebo "min" rad...

Laska je neporovnatelna, s kazdym mam proste individualne zabarveny vztah, tecka. Jestli je lepsi, horsi, vic min... to uz jsou takove hry ega - navic neustale podporovane ruznymi systemy. Alle je fakt, ze je lidi moc radi hrajou :)

Tohle je vždycky těžké, často za to mohou i okolnosti. Sama vím, jak dvojí přístup člověka zformuje a ovlivní na celý život. Moje sestra vždycky hodně stonala, byla pomalejší, méně průbojná, neurotická, rodiče se jí museli opravdu maximálně věnovat. Přestože byla starší skoro o dva roky, byla vždy spíš v pozici slabšího a já jako mladší sestra v pozici ochranitelky a dozoru. Na mě díky tomu už tolik času nezbylo. Musela jsem být samostatnější, nebyly se mnou naštěstí žádné problémy a jak už tu taky někde zaznělo, rodiče s nadsázkou ani neveděli, že mě mají a jak jsem vyrostla. Tak jak to bylo v dětství, tak to v podstatě přetrvalo dodnes do dospělosti. Já jsem spíše samorost a poměrně dost velký individualista, což mi někdy dost komplikuje i osobní život . Sestra je stále dost závislá na okolí a v lecčem velmi nesamostatná. A nemyslím si, že by to všechno rodiče dělali záměrně nebo se zlým úmyslem, prostě to jinak nešlo.

Nějak mi to připadá, že paní poradkyně má jedno dítě radši a tak se snaží sama sebe přesvědčit, že to tak mají i všichni ostatní. Možnost, že to tak dítě vnímá, ale není to tak, vůbec nepřipouští.. Není to žádná tragédie (mít některé dítě radši), ale rozhodně to není standart.

To ani si člověk neuvědomí ... když už s námi muj syn (druhé dítě) začal pořádně stolovat tak jsem dala své dceři (první dítě) v mých očích lepší místo u stolu než měla dosud a syna dala na to její místo.... jsem si říkala jak jsem jí asi udělala radost, že nemusí lézt tak blbě na tu židli a konečně se může pořádně odsunout.. a po šesti letech se dozvíte, že jí to tenkrát mrzelo, protože to nové místo bylo od Vás dál než to původní....

napsané to vypadá jako bych synovi dala to horší místo, ale jemu padla stolička ke stolu a tam se nelezlo a neodsouvalo... prostě se tam šoupnul ze shora

Je to těžké, člověk si to může uvědomovat, může se snažit, ale stejně nemá na své chování náhled zvenčí a neví, jak to všechno doopravdy prožívají jeho děti. Tak jen doufat, že nezpůsobíme moc velká traumata.

Také pozor na to, když rodiče rozmazlí právě to méně oblíbené dítě, protože si své city nechtějí přiznat.

No, i jako už hodně let dospělou mne dost bolestně zasáhlo matčino prohlášení, když mluvila o sestřiných dětech a nějakém drobném konfliktu se švagrem "to víš, rodiče mají vždycky to mladší dítě raději". Sestra je mladší. Tohle by zaznít nahlas nikdy nemělo.

Hlavne by to tak vubec nemelo bejt.

Říkat dítěti "mám tě ráda, ale vadí mi hlasité zvuky" nebo že moje kritika "nemá nic společného s tím, že tě mám ráda" by mohlo nakonec vést k projevům jako "mám tě ráda, ale kdy konečně vyneseš ty odpadky", "mám tě ráda, ale to nádobí v myčce je tam už tři dny" a podobně. Tudíž by mohlo snadno dojít k devalvaci významu slov "mám tě ráda". A přitom stačí, když dítě vyroste v pevné jistotě, že je máme rádi, což mu můžeme dávat najevo střídmými slovy, zato fůrou důkazů jiného typu.

Muze a nemusi...tam jde o to, aby dite pochopilo, ze jeho, i nevhodne projevy, jsou neco jineho nez ono samo jako celek.

A to,jak se dava najevo laska - kazdy to potrebuje jinak. Nekomu udela dobre, kdyz mu to reknete, jiny oceni cin, jeste jiny to, ze ho vyslechnete...to si kazdy zase "prelozi" po svem...existuje kniha, ktera se jmenuje Pet jazyku lasky - ta ten princip popisuje vyborne. A pak jde o to, vedet, jak kdo v rodine lasku vyjadruje a jak ji potrebuje vyjadrovat ...tim si muzeme uvedomit, co nam vlastne tim cim sdeluje