To jsou hrozne stavy. Pred 3 dny jsem se vratila z nemocnice. Jsem manic depressive a uz jsem to nezvladala. Hrozne zachvaty paniky, myslenky na sebevrazdu...tak jsem sla dobrovolne na psychiatrii na 2 tydny. Zmenili mi leky a mam noveho terapeuta, tak snad to trochu pomuze.

mně hodně pomohlo začít (zase po pár letech) běhat a začít s otužováním

teď už jsem v pohodě, naštěstí. Ale stavy to jsou příšerný :-(

Je to peklo pro oba...pro toho, co to má i pro toho, kdo s tím druhým musí/chce žít.

Nejhorší na tom je zabránit přenosu těhlech stavů na sebe, zabránit nákaze a přenosu. To prostě někdy nejde. A pak samozřejmě snášet občasné výlevy vzteku...

Nepřál bych to nikomu.

Paní Svobodová, z vaší češtiny mě jímá úzkost..

Moje dcera začala trpět úzkostí v 5 letech, když jsme byli na dovolené v Tunisku. Hned první den jsem jí poslala hrát si "organizovaně" s dětmi (nikdy to pro ni nebyl problém zapojit se do jakékoli skupiny), jenže tahle skupina se pohybovala po hotelu a jelikož jsem neměla tušení, že tato dětská skupina pak odchází na jiné místo a nevrací se zpět na původní, nastal problém. Samozřejmě se jako pětiletá jinak než česky nedomluvila. Po nějaké chvíli to začalo být divné i mě, že se nevrací tak jsem se šla zeptat jednoho animátora, kde je ta skupina dětí, ten mi vysvětlil, že jsou jinde. Ať chvíli počkám, že mě tam odvede. Což bylo štěstí, že neměl čas hned. Jelikož moje dcera se ještě s jednou, o něco starší holčičkou, která seděla u stolu vedle nás s tatínkem (nejspíše Španělé) vrátila zpět. Ale jelikož jsem náš stůl opustila, hned si tam sedl někdo jiný. A v tu chvíli samozřejmě u mé dcery nastala panika. Naštěstí otec té holčičky vzal mou dceru a šel s ní do prostředku prostoru a vyzvedl ji. Já se pořád rozhlížela a všimla jsem si toho. Takže jsem pro ni hned běžela.

No a od té doby máme problém. Sice se chce pořád zapojovat do různých her a lidí se nebojí, ale musí u toho pořád někoho z nás, kdo tam s ní je jako doprovod, být. Pořád nás musí vidět. Dříve taky nebyl problém, abych skočila sama do obchodu a ona byla 10minut sama doma, dnes to nepřichází v úvahu.

Nejhorší je, že se mě ptá i když jdu jen z obýváku třeba na toaletu, pořád musí mít přehled, kde jsem a pořád se ptá, že ji nikde nenecháme samotnou a že ji neopustíme.

Tahle situace trvá už něco málo přes rok a vůbec se to nelepší. Hrozně mě mrzí, že vím, že jsem to více méně zavinila já. Ale doufám, že se nám to trpělivostí a znovuvybudovanou důvěrou podaří zvrátit. Rozhodně je to běh na dlouhou trať

Vsemu se predejit neda, nic jste nezavinila. Urcite se to spravi .

Děkuji. Moc pomohlo.

Článek je velmi dobrý a slušně popisuje, jak se úzkostný člověk cítí. Nejhorší na tom bývá ta iracionalita, nebo je tam i základ úzkosti racionální, ale úzkostná reakce zcela přehnaná. Kdo tím netrpí, tak to jen těžce chápe.

On život není a nikdy nebyl racionální. Úzkost bývá dost často spojována se strachem z iracionality, se strachem ze ztráty sebekontroly, s pocitem rozpadnutí se (se smrtí). Proto je nejlepším způsobem kontrolované projití úzkostí (a obnova správné funkce dýchání) - to se však pouhým povídáním u psychologa nestane. Život chce zkrátka ven :-)

Tak jelikož jsem si prošel těžkou depresí (což má s tímto dost společného) spíše je pro okolí složité aby se na ně vaše nálada nepřenesla, proto je lepší vyhledat lékařskou pomoc a spíše se člověka pokusit rozptýlit, mě manželka furt někam tahala, různé výlety a podobně a je fakt že to bylo fajn ale nejhorší bylo se přinutit někam vyrazit, teda pro mě.

Hodně se dá vyřešit i bylinnými čaji. Na uklidnění dobře působí meduňkový čaj, který je možné brát dlouhodobě, heřmánkový čaj, chmelový čaj a kozlík lékařský, ten je dobré brát hlavně na noc, stejně jako odvar chmelový, oba nejen uklidňují, ale působí proti nespavosti a prohlubují spánkový odpočinek. Pokud tyto přírodní léky nepomohou, teprve pak je vhodné přejít na syntetika po poradě s lékařem.

Pokud to člověk chytne na začátku tak máte pravdu, ale jelikož člověk je tvor který si nerad připouští slabost tak to většinou skončí právě léky, já je bral dva roky a pak jsem už teda sám požádal o vysazení.

Stejně jako na deprese na to zabírají antidepresiva. Je to porucha rovnováhy neurotransmiterů a s ní spojená nekontrolovatelná přehnaná reakce sympatiku.