Šestinedělí pro mě bylo náročné a to hlavně u prvního mimča, kdy jsem pořádně nevěděla co a jak. Hrozně mi pomohl ale Hojdavak, kde jsem malého vždy rychle uklidnila a mohla jsem si sama odpočinout anebo doma něco málo udělat. Šátek byl taky skvělý, ale přecijen s mimčem v šátku nelze dělat vše. Nejvíc si vychvaloval manžel - dokázal našeho chlapečka pohlídat a nebál se s ním být sám. Takže já doporučuju tuhle skvělou vychytávku

Takové typy jako paní Křížková fakt miluju. Ano, jak moje babička psychicky zvládala šestinedělí nevím - nebyla zvyklá o těchto věcech hovořit, rozhodně ne se svými vnoučaty. Možná se svěřila kamarádkám, které neznám a které už, stejně jako ona, zemřely.

O čem ale vím, to jsou takové drobné rozdíly mezi její a mou situací - babička žila na vesnici, o 150 metrů vedle bydleli její rodiče a někde poblíž nejmíň 5 sourozenců s rodinami. Na té vesnici vyrostla, chodila v ní do školy, měla v ní kamarády. Po každém porodu (rodila ještě doma) byla obklopená rodinou a blízkými lidmi, kteří byli vždycky ochotni jí pomoci. Plus měla znalosti a zkušenosti s péčí o malé děti, protože sotva vyrostla, hned se musela starat o sourozence i jiné děti, které hlídala. Což je diametrálně odlišná situace od dnešních maminek, které se často po škole přestěhují do jiného města, kde jsou sociálně izolované... plus mají vysoké školy, ale kompetenci v péči o děti naprosto nulovou a všechno se teprve musejí za pochodu učit.

Nemluvě o tom, že jsou zaplavené spoustou informací, co všechno správná matka musí a nesmí... na té babiččině vesnici se třeba děckám dával pít celkem běžně odvar z makovic nebo slivovice, aby pěkně spinkaly. Nikdo neřešil, jestli to děcku ublíží - což byla ta odvrácená strana toho, že ženské tehdy ohledně dětí "nedělaly vědu".

Daleko horší je poporodní deprese. To k vašemu dítěti necítíte tu obří lásku, nechcete a ani nemáte sílu se o něj starat. K depresi navíc patří i nespavost, takže syn sice spal celkem dobře, ale já ne. Takže jsem musela ukončit kojení a začít brát léky. Ty zabraly asi za měsíc a najednou se to hrozně zlepšilo. Ale nikomu bych to nepřála.

Proboha, děvčata.!? Vaše matky i babičky vše zvládly a Vy ze všeho děláte vědu. V současnosti jsou zakládána Sdružení např. "špatných matek", jakoby bylo vyznamenáním, že jste prostě na houby. VY JSTE MATKY A VAŠE ROLE JE NEZASTUPITELNÁ. Z chlapů jsou dnes bačkovy, které Vás potom nudí a nebaví je to, ani Vás v posteli, což je důsledek. Neříkám, že chlap nemá ženě pomáhat, ale MÁ ZŮSTAT CHLAPEM. ne machem. Mám často dojem, že svět skončí jako ve filmu Sexmise. Jestli považujete šestinedělí za nejtěžší období, potěš Vás pánbůh. Ujišťuji Vás, přijdou horší. Mnohem. Nic zlého Vám nepřeji. Mluví ze mne zkušenost.

Vidíte - a já si spíš myslím, že to ty naše matky a babičky zvládly mj. i proto, že jim nikdo nerval do hlavy, jak jsou MATKY s NEZASTUPITELNOU ROLÍ. Jasně že věděly, že za ně nikdo nenakojí, ale jinak to až tak dramaticky neprožívaly... Ten tlak, co všechno musí žena zvládnout, aby nebyla na houby, v některých směrech nebyl. (Jasně, neměla automatku a měla na krku třeba zahradu a zvířectvo... ale zas nebyl ten kult se dítěti věnovat a věnovat, až uvěnujete do bezvědomí buď jeho nebo sebe, příp. to zdůrazňování kolik že pozornosti jí musí ještě zůstat na manžela a jestli si udržela dostatečně přitažlivou figuru.)

Mne prijde silene, ze se od matek ceka, ze to zvlanou vsechno naprosto samy. A beda pokud neuvari nebo neuklidi, to je pak same "a co delala cely den doma na zadku, kde ji manel zivi" (s trochou nadsazky).

Pritom historicky se rozhodne nejedna o samozrejmost (takove ty reci ze "porodila na poli a pokracovala v okopavani" jsou spis zboznym pranim).

Najmout si na dva tri mesice pomocnici, a potom vyuzivat sluzeb hospodyne napr dvakrat tydne, aby matka nepadala na hubu, se povazuje za vyuzivani manzela, lenost a skorozlatokopectvi, pritom jde o uplne normalni zivotni potrebu.

Take se naprosto ignoruji poporodni zraneni, ktere ma pres 90% zen - chtel by nekdo po chlapovi, aby s potrhanymi a zasitymi genitaliemi behal okolo novorozence a jeste udrzoval domacnost? Nejak o tom pochybuji. A to je jeste to "nejmensi" z komplikaci, ktere muzou zenu po porodu trapit.

Myslím, že rodin, kde to chodí tak, že je vše jen na ženě a "běda pokud neuvaří", už dnes zas tak moc není. A v době, kdy má žena ještě nezhojená poporodní zranění už skoro vůbec nikde...

Na druhou stranu často čtu zkušenosti typu "prvního půl roku jsem se často za celý den ani nezvládla převléci z pyžama" a to mi přijde jako druhý extrém. Přece jen si myslím, že po nějakých dvou až třech týdnech (maximálně po tom šestinedělí) by zdravá žena měla péči o jedno dítě bez problémů zvládnout. Pomoc je potřeba spíš, aby mohla někdy "vypnout" a přijít i na jiné myšlenky než mimino, než že by opravdu fyzicky nezvládala.

Konečně se o tom mluví a maminky se nemusí stresovat tím jak musí být in a krásné a v pohodě a dokonalé

Zažila jsem si oboje - první dítě docela pohoda, jen jsem byla nevyspalá, kojení každé 2 hodiny ve dne, v noci. Spala jsem s miminkem i během dne. Druhé děťátko první tři týdny noci proplakalo, byla jsem zoufalá, totálně vyčerpaná. Nejlepší byla rada tipu "po šestinedělí to přejde". Naštěstí to trvalo "jen" tři týdny.

Je moc dobře, že se o tom mluví. První týdny po porodu jsou vinou poporodního poklesu hormonů, únavy organismu, nevyspání a totálního omezení osobní svobody v důsledku pravidelného kojení pro hodně žen naprostá noční můra... a k tomu je trýzní představa, že je to jejich vina - že všechny ostatní maminky jsou šťastné a plné optimismu.

Proto všechny kamarádky připravuju na to, že tohle období může být hrozné a že je to normální. Že když budou mít chuť dítě odložit do babyboxu, i to je normální. Že to vůbec nic nevypovídá o jejich maminkovských schopnostech, protože po porodu prostě chvíli nejsou samy sebou. Proto taky dřív rodička nikdy nebyla sama, ale pečovala o ni nějaká příbuzná nebo aspoň sousedka. Dneska je tohle bohužel problém, protože lidi k sobě mají obecně dál.

No, ja musim rict, ze teda asi moc nezapadam, protoze pro me sestinedeli nebylo nijak narocne (teda bylo jenom tim, ze jsem si moc neodpocinula - v sestinedeli jsme se totiz stehovali a ja musela v kazde volne chvili uklizet jak po rekonstrukci, tak kvuli stehovani). A to asi diky tomu, ze jsem mela stesti na dite, ktere je od narozeni strasne hodne. Co se tyce pece, tak pro me bylo samozrejme se starat o male miminko, protoze jsem mela zkusenosti z hlidani deti ruznych vekovych kategorii. Nic me tedy neprekvapilo, proste jsem vedela, co mam delat. Kez by tohle stesti melo vice zen, protoze si umim predstavit, jak tezke to pro spoustu z nich musi byt.

Myslím, že s těmi zkušenostmi s dětmi máte pravdu. Mám o spoustu let mladšího bratra, a v téže době měly náhodou pozdnější děti i moje dvě tety. Takže mi tak nějak všechny věci s mateřstvím spojené od těhotenství přes šestinedělí až po péči o miminko přišly jako zcela běžná věc. A psychika taky dělá hodně.. (tj. jo - asi by matky měly vědět, že pokud přijdou problémy, nemají mít pocit, že jsou nějak nemožné a je to jejich vina... ale zas tak moc předem bych jim to, že ty problémy mít budou, nevnucovala).

To se smí veřejně říkat?