Souhlasím s radami pana Kaňáka. Za sebe přidám ještě jednu. Starší dcera třeba milovala, když jsme si spolu s ní prohlíželi fotky, na kterých byla jako malá. "Podívej, jaké jsi byla krásné miminko!" "Koukej, taky sis cucala paleček jako Petřík!" Též podle mě pomůžou fotky rodiny, než se narodil přírůstek. Dítě si uvědomí, že ono tu bylo dřív, že je součástí rodiny atd. My snad měli trochu štěstí, že starší byla holčička (o devět let). Taky žárlila, ale snažila se aktivně zapojovat do péče o bratříčka - to pomohlo. Občas jsem jí dávala brášku i pohlídat (pokud ale sourozenec hodně žárlí, je dobré nenápadně hlídat, aby neublížil - bohužel i to je možné). "Mrkni chvilku na Petříka místo mě, já musím se smetím, do sklepa atd." Občas se rafnou, ale jinak spolu báječně vycházejí a nedají na sebe dopustit...

Jsem starší ročník. Moji rodiče se takovými otázkami vůbec nezabývali. Děti musely přijmout fakt z nového člena rodiny. Starat se o něj, pracovat a pomáhat v domácnosti atd. Ani nás nenapadlo být drzý. To by byl sekec. Za drzou poznámku vůči matce mě otec zbušil páskem ještě na 2. stupni ZŠ. S dnešními dětmi se všichni moc "mazlí", nechci být vulgárnější. A potomci jsou stále drzejší, vulgárnější, agresivní a sprostí.

Každý jsme jiný a i naše děti jsou každé jiné. Když mně bylo 8, narodila se setřička. Předčasně a byla v inkubátoru. Máma se vrátila z nemocnice a už nic nebylo jako dřív. Je to sice 46 let zpět, ale stále si pamatuju tu rodičovskou bezradnost co se mnou. Odmítala jsem jíst, přestala jsem mluvit - když to trvalo 3 měsíce, převezli mně k babičce a dědovi do jiného města, začala jsem chodit do jiné školy. Teprve prarodiče  napadlo zajít se mnou k lékaři a světe div se - už tenkrát k psychiatrovi. Rozebral se mnou co se děje, pozval si i rodiče (zvlášť táta z toho byl perplex, neb on prý není blázen, tak nemá důvod chodit k psychoušům), a vše si díky spolupráci všech sedlo jak mělo. Trvalo to ale skoro rok.

Chyba rodičů. 2. potomek v inkubátoru, starost o něj,aby přežil, Nevysvětlili Janě, že ona je pro ně důležitá, ale sourozenec musí přežít.

„Lze ho ale klidně vybízet k trávení společného času, ke společnému dívání se na mladšího sourozence.

Zdroj: http://ona.idnes.cz/poradna-zarlivost-na-mladsiho-sourozence-fg6-/deti.aspx?c=A151119_105347_deti_haa

“ To si neumím moc představit. Pro kluka je sourozenec nezajímavý smradlavý vetřelec a s radostí bude jeho novým koníčkem sledování novorozence.

tak to mi uniklo.. společné sledování mladšího sourozence, no z toho bych byla jako dítě úplně nadšená

A co vyzkoušet Bubáka?

Malé děti obvykle berou věci tak, jak jsou, a bez větších problémů se s tím dokáží vypořádat. A jen matka si může položit otázku, proč tomu tak není. Jestli on náhodou nebude zakopaný pes v tom, jak píše, že starší syn byl hodný, se vším jí pomáhal atd...

Tohle je všeobecný problém mnoha původních jedináčků. Dítě které mělo všechno pro sebe se najednou s někým musí dělit.

Tyto věkové rozdíly jsou prostě problematické a charakteristické. Když máte děti jako my s minimálním rozdílem (14 měsíců) řešíte zase opačné problémy. Holky bez sebe neudělaly ani ránu. Byly na sebe tak fixované, že kdykoliv mělo dojít k jejich odloučení končilo to scénou a brekem. Zejména nástupy do školky následně nástup do školy a podobně, protože samozřejmě jedna byla vždy o ročník napřed. Máme i pěkný zážitek, když mladší musela zůstat dva dny v nemocnici, tak starší se odtamtud nechtěla hnout.

Problémy jsou především tam, kde jsou dva bráchové. Ten starší chce být pochopitelně dominantní. Sestřička pro něj není takovou konkurencí a tam kde jsou sestry tak ty se berou spíš jako velké kamarádky. Pochopitelně jsou výjimky.

Měl jsem taky mladší sestru. Byl jsem drzý a urážel jsem se.

Dostal jsem pár facek a ta proměna.

Už jsem nebyl drzý, neurážel se a na sestru si zvyknul.

Kecám, to přece nikdo nemůže myslet vážně, dát pohlavek.

Musí se o tom hodiny a hodiny povídat, hledat cestu

k tomu, aby to ta něžná duše pochopila.

Grrrr

Já mladšího bráchu. Drzá ani odsekávací či urážecí jsem asi nebyla, ale začala jsem si kousat nehty. Což, vzato dnešním pohledem, by bylo lepší to odsekávání.

No a co mu koupit panenku Barbie? Jednak se tím zboří stereotyp a určitě bude daleko něžnější a laskavější

Dobrý

Záporný vztah staršího sourozence k mladšímu, není vúbec neobvyklý. Rodiče se zcela pravděpodobně mohou dočkat i takové reakce, kdy starší dítě prohlásí o tom mladším - že jej nenávidí. Kritický je zejména věkový rozdíl cca 5 let! Starší potomek zpravidla velmi těžce snáší fakt, že ztrácí dominanci a výhradní zájem rodičů, kteří se již z pochopitelných důvodů nemohou soustčedit jen na něj. Jediný, ale ne vždy účinný prostředek, jak tomuto vznikajícímu problému předejít, je - zapojit svou starší ratolest do společné péče o mladšího sourozence a jeho snahu - patřičně oceňovat.

No neviem, ako by zapojenie do starostlivosti malo predísť podobnému problému? Ja by som to videla skôr z perspektívy 5 ročného dieťaťa tak, že nielenže ma rodičia odstrčili, nemajú na mňa čas, ešte mi naváľali povinnosť sa starať o môjho konkurenta. 

Namiesto snahy opraviť dieťa alebo predísť pokazeniu by možno rodičia mali naplniť v prvom rade jeho potreby a dať mu čo najviac lásky. Čo by sa v praxi malo urobiť tak, že sa mu naozaj budú venovať, nie mu iba vysvetľovať, že ho stále majú radi.