Myslím, že běžně to kolem zdravení se funguje tak, že se zdraví neznámí lidé jenž když se střetnou v pustém prostředí. Takže se turisti pozdraví, když se např. po 10 minutách samoty střetnou někde na lesní cestě. Naopak v prostředí kde jsou davy lidí, se lidé nezdraví, protože by nedělali nic jiného.

Podobně je to i s během. Když jsem před 7 lety s během začínal, byla docela vzácnost potkat nějakého běžce (hlavně tedy v zimě). Takže pak mělo smysl v rámci povzbuzení se ho pozdravit. Nnyí, když je naopak vzácnost běžce nepotkat, přestává mít zdravení smysl.

Ona nejmladší generace má také už přece jen jiné formy společenského chování a hlavně holky působili až vyděšeně, když je člověk při běhu pozdravil. Takže osobně jsem s tím zdravením přestal a činím tak jen, když potkám běžce opravdu někde mimo civilizaci.

Ono zdravení se během běhu je vůbec dost podivná věc. Pokud člověk dělá věc seriozně a v danou chvíli absolvuje nějaký náročnější trénink, je docela dost úchylné, aby přes hluboké dýchání a soustředění se na běžecký styl, najednou toho přerušil a zdravil někoho, kdo to má třeba podobně a také nemá energii na tyhle podivnosti.

Ve chvíli, když si jen volně klusám, tak pak často jsem ponořem do své duše a chodce i běžce kolem mne vnímám jen jako obejkty, do kterých nesmím vrazit, objekty které svou přítomností vůbec nemíním ovlivnit.

Když běžím v terénu, pak pozorně hledím pod nohy a není vhodné ani na chvíli pokoušet se u člověka, kterého potkám o oční kontakt, protože to pak může skončit v nejhorším případě až podvrtnutím kotníku.

Přístup některých vášnivých lidé ke zdravení je pak stejně docela dost sobecký. Oni zdraví, ne proto, že by chtěli druhému běžci popřát to nejlepší. Oni zdraví, protože sami chtějí ono pozdravení zažít.

Tedy já říkám. Pokud opravdu chcete druhé zdravit, pak to dělejte ale neočekávejte, že vám oni pozdrav oplatí. Pokud druhé pozdravíte, oni vám pozdrav nevrátí a vy máte špatný pocit na duši, pak je chyba u vás. Zkuste se změnit.

My se v Ústí zdravíme...když teda běžím tak většina odpoví,ale vždycky jsem první já....nejlépe zdraví ti starší....vždycky strašně nahlas....já zvednu ruku...hoóój a kývnu hlavou.

Já mám se zdravením špatnou zkušenost. Vždycky se snažím pozdravit jako první bez ohledu na věk běžce, kterého potkám. Zdavím ahoj nebo zdar nebo jen vztyčeným palcem, A výsledek? Málokdy se dočkám odpovědi. Mladá holka nezdraví téměř nikdy. Mladý kluk jen zřídka. Ti starší jsou přeci jen vstřícnější a občas pozdraví. A proto jsem změnil taktiku. Nezdravím jako první ale čekám na reakci toho druhého. Pokud se tváří, že mně nevidí nebo že na mně kašle, tak nepozdravím. Bohužel.

Já bych navrhl slovo Ťopek. Je to krátké, originální a vzdává to úctu Emilovi, české legendě běhání a pro mnohé sportovním i osobním vzorem.

Když jsem dělal ještě zavodne atletiku bylo to samozřejmostí ze se všichni v lese zdravily. Ted když jsem zase po 12ti letech začal běhat tak na me koukají jako na vola když zdravím. Někdy zvednu jen ruku, někdy reknu ahoj a když už opravdu nemůžu tak alespoň zachroptím. Dřív to asi bylo i tím ze jsme se všichni běžci v okolí znali, kdežto teď už beha kde kdo.

zamávám, víc opravdu netřeba. Trochu blbý je to když nekoho předběhnu, ale co se dá dělat. Trochu mi vadí, když 20 letí mladíci na mě jen čučí jak na marťana a ani se nesnaží odpovědět (nehledě na to, že oni by měli být ti co zdraví první - přece jen bych jim mohl dělat tátu). U holek je to podobný, ale ty spíš vypadají, že se stydí - zvláště ty mladý uhnou pohledem (nebo že by to bylo mojí vizáží plešatýho Rumcajze?) V každým případě jsem pro to pozdravit se a snad se mi už podařilo pár lidí na cestách "naučit" zdravit se.

dilema mám ale na závodě ... sejde se tam pár stovek lidí, který jsem nikdy neviděl .. mám jim vykat nebo tykat, mám je zdravit všechny (to si roztřepím pusu) .. teď babo raď

Já většinou zdravím zvednutím ruky a úsměvem (pokud teda nejsem na pokraji sil, to většinou jenom zvednu ruku). Nemyslím si, že jsou na to ostatní zvyklí se zdravit, ale když mě někdo pozdraví zpět, tak mě to potěší. Je lehčí, když máte tričko ze stejného závodu (mě to teda aspoň tak přijde), to se lidi zdraví častěji.

Jelikož velká část lidí běhá se sluchátky (mne nevyjímaje), tak nějaké slovní pozdravy ztrácí smysl. Obvykle jenom mávnu rukou a pokud síly stačí, tak se i usměji. Nemyslím si, že je kolem toho třeba dělat nějaký zbytečné cavyky. Já vím, že protiběžec ví, že já vím (že ještě kousek a budeme toho mít dost).

Každého, kdo se na mě podívá, s úsměvem pozdravím. Někdy stihnu ono Ahoj, někdy jen úsměv. Ale i to stačí. 

Zdravím běžce, cyklisty, kolemjdoucí ...

Super, nápad taky jsem o tom přemýšlela.

Teda už jsem chvíli nevyběhla, trochu lenost, trochu nachlazení zima a já nevím co. Já se na ostatní většinou jen usměji, i když proti mě běhalo hodně lidí, co se tvářili jak kakabus. Až jsem se párkrát málem lekla.