Takové rady jsou k ničemu, ty zná každý, ale jak to provést

To starání se o své rodiče je na stohy a stohy knih. Moje maminka, nenáviděná snacha, se o svou tchýni starala do poslední chvíle. Závěřečné stadium rakoviny. Měnila jí pleny, dávala morfium. Druhý syn s ženou si jel v té době na dovolenou do Řecka. Když babí zemřela, přijeli si jen vystěhovat věci z půlky domu, který zdědili. ( přitom dostali oni i jejich děti od babičky ještě před jejím úmrtím peníze a to, co je v domě slíbila mojí mamce a nám za to, že jsme s ní...) Takže příběhy lidí tady, jak se skutečně snaží starat mě moc potěšili. Děkuji Vám všem.

Tohle je asi to nejhorší období. Tchyně nejdříve dělala doma hrozné dusno. Na domácnost kašlala, jedli sem tam něco a hlavně pronásledovala tchána jako stíhačka, že má děvky, že jim kupuje šperky a dary, několikrát jsme ji se švagrovou "odchytly" před barákem té momentální "děvky". Mohl z toho být pěkný průšvih, tehdy ještě nevypadala nemocně a je těžké někomu vysvětlovat, že to všechno není pravda a ať si to tak nebere, že dotyčná není děvka a zlodějka.... Tehdy jí bylo sotva 65.  Pak jí diagnostikovali Alzheimera, ale nebylo to hned. Žila ještě 15 let, alespoň deset úplně mimo. Zemřela na rakovinu jater. Zpočátku jsem jim uklízela, když nebyli doma. Pak jsem jim sehnala paní na 2 až 3 hodiny denně, ale tu zase nechtěl tchán. Je mi jasné, že je těžké smířit se s přítomností někoho cizího ve vlastní domácnosti, ale i my máme vlastní život. Tak jsem mu řekla, že tam už denně posluhovat nemůžu a nebudu. Po třech dnech mi zavolal, ať teda tu paní pošlu .... Nebylo to jednoduché.

Tak to vidím, jaké mám štěstí, že rodiče (86 a 90 let) jsou duševně v pohodě a za úklid, nákup, doprovod k lékaři jsou rádi. On nikdo neví, co s ním stáří udělá.... někdy bohužel to, co tu popisujete.

Tak ty historky tady mě úplně děsí :-D . Maminka je čerstvě v důchodu , zatím zdravá rozumná , ale žije sama. Tak to se máme na co těšit. Snad bude vše ok co nejdéle.

Všude je to stejné koukám. Moje prababička je 20 let sama a vše urputně odmítala (vy ze mě děláte neschopnou!), věšela si záclony, prala, luxovala, a pak z toho dva dny ležela. Nechala také zapnutý sporák a když na ní sousedé bouchali, tak jim neotvírala (protivka jedna, přece se nenechá otravovat cizíma a nikomu neotvírá). Jednou spadla tak nešikovně, že ležela dva týdny v nemocnici, a to poznala, že je zle, nechala k sobě poslat pečovatelskou službu cca 5x týdně. Pak bohužel spadla ještě jednou, ale v nemocnici s ní ležela jedna paní, která si s ní pořád povídala. Babička nás tenkrát poprosila, že by asi chtěla do toho domova důchodců (který předtím razantně odmítala, že se jí chceme zbavit). Teď je tam třetí měsíc a musím uznat, že se nám všem obrovsky ulevilo. Má vlastní pokoj, každý den k ní několikrát někdo chodí, domov je krásný, čistý, s velkou zahradou a mají pořád nějaké akce. Máma měla chvilku výčitky, že "se jí zbavuje", ale přitom si myslím, že jsme jí díky tomu dopřáli aspoň trochu hodnotné stáří, že tam něco zažije (něco jiného než celodenní koukání na Šlágr) a že se o ní bude mít kdo starat. Přeji paní pevné nervy a snad si to babička také jednou připustí :) A doufám, že moje máma jednou splní slib, že až to bude s ní také špatné, že tu pomoc si nechá ráda dopřát :D

Dříve bych řekla že řešením je částečné zbavení svéprávnosti, pokud už začíná být okolí nebezpečná (zapomenutý sporák a pod), ale po osobní zkušenosti vím, že to cesta taky není...Naše babička na tom už byla hodně špatně, táta tam denně jezdil staral se, pak ho už ani nepoznávala, říkala mu že je hezké že se o ní stará, když je cizí člověk. Vzhledem k nějakému extempore s nějakou smlouvou co v tomhle stavu podepsala pak přišlo jako rozumné řešení zbavit jí svéprávnosti a tím jí ochránit před sebou samotnou a šmejdama.

A  v babce se najednou něco probudilo a u doktora byla úplně normální, najednou si vše pamatovala, věděla kdo je táta a my vypadali jako nenažrané potomstvo, které chce jen babku připravit o majetek tím, že ji z nesvéprávní.

Alespoň u ní byla výhoda, že pak už tu pomoc přijímala a nebyla agresivní, ale táta tam v podstatě 2 roky bydlel a denně o ní pečoval.

a pak ji jeste nejlepe ty sousedky pomluvi, ze se nepostara o mamu a necha ji hlady :D

Děsná situace, jsme na tom podobně. Našim je přes 80, máma po mrtvici, táta celej život "dělal hlavou" a uvařit uměl jen čaj...pomoc až agresivně odmítal (Nedělej z nás senilní starce), u nich chlívek. Ale uklízím tajně jako blbec - jdu "čůrat" a při tom honem umeju hajzlík, vanu, umyvadlo, nenápadně větrám (My starý lidi jsme už zimomřiví), tajně vyperu - (Jéje, polila jsem vám omylem postel kafem!). Ach jo.

a jéje..taky to teď aktuálně řešíme, děda v nemocnici a domů už se nevrátí a babička se nám zasekla a od nikoho nic nechce, hlavně ne pomoc a od druhých si pomoc žádá. blbý je, že pak vykládá, že na ni rodina kašle a Vy potkáváte známe ve městě, kteří Vám řeknou, jestli byste se o babičku nemohli postarat, že je chudina sama a že chodí k cizím lidem žádat o pomoc. připadám si jako blbec...je mi jí líto, ale taky je mi nepříjemné, že o celé rodině mluví tak, jako bychom na ni kašlali, což není pravda. je to pořád dokola.