Myslím, že o problému se ví dobře, lehké poporodní blues zažije skoro každá matka, těžká deprese je pak nemoc jako každá jiná

v článku se neuvádí v kolika rodila... nebo jsem to přehlédla? Z okolí hodně slýchám, že takové problémy mají starší prvorodičky..

no vidíte, a já zas mezi vrstevníky - tzn 30+ nikoho s problémy neznám, naopak znám jednu dvacítku, která tím údajně trpí

O tomhle by se vážně mělo mluvit a vědět víc. Já měla po porodu jenom baby blues, a nevzpomínám na to ráda. První čtyři týdny jsem v podstatě probrečela. A to přitom jsem jinak dost veselý pozitivní člověk, nikdy nevydržím být dlouho smutná nebo naštvaná.

Naštěstí se to potom během druhého měsíce postupně zlepšovalo a dneska už jsem v pohodě já i malej. Ale nevzpomínám na tohle období ráda.

Měla jsem to poprvé dost podobně. Furt jsem brečela, měla jsem děsivé sny, říkala jsem si, že dceři by určitě bylo líp u někoho jiného než u mě... Naštěstí tak po třech týdnech to přestalo, od té doby to byla pohodička... U druhého už jsem si byla jistější, a navíc jsem tu hormonální bouři očekávala...už to bylo lepší.

Znám moc dobře (ačkoli bez léčebny), ale nejhorší je, když vás okolí přesvědčuje o tom, že se musíte vzchopit.... Ta neinformovanost společnosti je strašná. Většina lidí si totiž ani neumí představit, co je to deprese a úzkosti. Paní měla štěstí, že jí jednak pomohla v péči o malého rodina a druhak, že se jí dostalo včasné pomoci na správných místech.

Jo, toto "vzchop se" je směrem k člověku s nějakou duševní potíží/nemocí neuvěřitelně časté a také neuvěřitelně "zabijácké". Když máte zlomenou nohu nebo infarkt, nikdo si nedovolí říct "to rozchodíš"; ale ve vztahu k duševním nemocím má spousta lidí hned "jasno".

Tak snad to ustal i manzel...

Zajimave, jak jsme kazdy jiny. Asi na to maji vliv hormony, jak funguji. Ja mela silne deprese v puberete/postpuberte. Naopak po porodu jsem byla uplne hyperstastna...

taky tak

Mám v blízkém okolí tuto diagnózu a je to neštěstí. Mladá zdravá holka, na dítě se těšila a je z ní stín, který se o dítě nemůže starat (střídavě ho odmítá, střídavě pláče, že selhala a že by si zasloužilo lepší maminku). Teď po 4 letech se to zlepšuje, už ji chvíli ohlídá ale ty 4 roky jí nikdo nevrátí.

4 roky? a léčí se ta paní? to je tragické...

Nějak jsem z příběhu nevyčetla, jak dlouho to vlastně celé trvalo?

„Šest týdnů se o novorozeného syna střídavě staral manžel, máma, táta, tchán, tchýně. Zvládli to skvěle.

Zdroj: http://ona.idnes.cz/muj-boj-s-nemoci-laktacni-psychoza-d5f-/zdravi.aspx?c=A150428_094657_zdravi_pet

“ - nějaké ze začátku byla doma tak to asi trvalo jen 2 měsíce.