Jeden z mala clanku v teto rubrice, ktery ma smysl a lue se s nim ztotoznit.

Souhlasím s článkem :-) člověk nemá čekat na to, co chce až jednou se něco změní, ale udělat to hned a na nic nečekat....Podařilo se mi vystoupit se "zóny komfortu" tzn. měla jsem jistou práci, bydlení, atd., ale dala jsem výpověď a přestěhovala jsme se na rok do Kanady a rozhodně toho nelituji!!! Jsem šťastnější než kdy jindy a jediné, co bych doporučila všem, co váhají a chtějí něco změnit je udělat to hned....člověk by potom mohl zpětně litovat, že to neudělal dřív, ale lepší někdy než nikdy :-) A na všem špatném je potřeba vidět i něco dobré....to špatné vás posune zase někam dál...

Pravda, pravda! Můj problém je věčné "co by kdyby"...

Věci se dějí a já je můžu vítat nebo zatracovat nebo je jednoduše ignorovat. Mám dojem, že se postupně učím víc věcí vítat a proti míň věcem (snad už jen kradení majetku nebo zdraví nebo života) brojit (ale když už, tak ať to má nějaký dopad - pak přichází uspokojení).

S věkem se mi myslím vytrácí intenzita prožitků. Mozek je ospalejší, ostřílenější, krásy bere jako samozřejmosti, nad kterými není proč se pozastavovat a trochu je v sobě pohýčkat. Ráno se probudím, zařadím první rychlostní stupeň, druhý, případně třetí, pak bez řazení až do noci, pak najednou zastavit a než se dotočí motor, odepnout pásy a svalit se ze sedadla na postel a rozplynout se ve tmě nezáživné tiché garáže. Nějak během oněch uplynulých osmnácti hodin nebyl čas zastavit, vystoupit z auta a rozhlédnout se láskyplně po krajině, jak nám příkladně předvedl pan dochtor z Vesničko má středisková. Třeba zítra...

hezky napsané.

a proč to tak je? ...

Maminka mi říkávala: nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř. Na to si vždycky vzpomenu a jsem vděčná za to co mám a "jedu dál". 

tak to obrať na vždy může být ještě lépe ;)

Autorka se dostává do neřešitelných problémů, hned jak uvozuje první moudrost : ""Budha řekl :  Nejšťastnější je ten, kdo má nejméně žádostí" To je právě ta životní filozofie, nic nedělat, čekat až přijde osud, čekat až někdy něco přijde, až přijde štěstí, čekat až přijde nirvána. To je filozofie, která si podmanila dost lidí, i v minulosti, zpátečnická filozofie Orientu, budhismu a hinduismu.

Naproti tomu západní způsob života je aktivní, člověk musí tvrdě pracovat,  tvrdě pracovat  pro hmotné zabezpečení i pro mezilidské vztahy, zasloužit se o své štěstí, vědomí, že  nic nedostane zadarmo, o všechno se musí rvát, a nakonec to co si vydobyl s tím se musí smířit a  ne se užírat závistí, vůči tomu, kdo má víc.

Jenže dneska je všechno popletené a všechno zamotané a tak si lidi vyvolují tu snadší cestu, nic nedělat, spoléhat se na osud a jako konečnou stanici být nespokojeni a závidět aktivnějším.

ale prd

Já bych se chtěl zbavit Bělobrádka, Sobotky, Škromacha, Kalouska . . . a ne a ne se toho sajrajtu zbavit.

Když jsem těžce onemocněl, pochopil jsem to, že nic nemá cenu. Kamarádi odejdou, protože si na ně hráli. Přijdete o peníze a slušný příjem. Naučíte se žít skromně, jíst skromně. .. a pak už jen čekáte, kdy a kde to s vámi sekne. Ale protože to nevíte, vykašlete se i na tuto myšlenku. Buď se druhý den probudíte a nebo ne. Optimismus je k ničemu, jsem z něj unavený. Pesimismus? To je pořád dokola. O smrti se nemluví, není optimistická, byť je součástí života....

Asi to nebude moc platné, ale stejně to musím napsat, snad se nebudete zlobit: přeji vám jen to nejlepší, i kdyby to mělo být v říší zázraků. Držte se, pane.

S těmi myšlenkami "co by bylo kdyby" to považuji za zcela přesné. Takto stále uvažovala moje babička i matka, i co se týče úplně zanedbatelných detailů ("co když, až pojedeš z plesu/kina/koncertu... ten poslední autobus nepojede"; "Majka ti slíbila, že tě hodí domů autem, ale CO KDYŽ se to auto porouchá, co pak?" a tisíc dalších situací). No, strašně mě to irituje, někdy od puberty s tím vehementně zápasím, ale pořád jsem tím postižená, pořád, i když ty myšlenky většinou úspěšně odeženu, je to pro mě věčná zátěž, zbytečný výdej energie na zahánění katastrofických scénářů.

To chce odbornou pomoc,ale rozhodne ne kouce.

skrývání v komfortní zóně hravě řeší mateřství. to nevíte dne ani hodiny a když se k tomu přidá dlouholeté hledání zaměstnavatele ochotného tolerovat nemoci vašich dětí (neboť prarodiče odmítají opustit komfortní zónu života na důchodu) tak si velmi rozšíříte i komfortní zónu pracovní. vlastně je to fajn.