Chybí mi tam šéf - dře, jak kůň, protože je přesvědčen o tom, že jedině sám to udělá dobře. A často to tak je, že sám to udělá nejlíp. Takže je permanentně naštvaný, že toho má moc a že nestíhá, protože nedokáže delegovat.

Pojďte, pohovoříme si o tom

Jinak despotu jsem zažil. Minimálně 2-3 kolegyně každý týden v práci brečely. Největší zadostiučinění bylo, když si jej na Vánočním večírku 2 kolegové vytáhli na vzduch a dali mu pořádnou nakládačku. A pak mu na hlavu hodili výpověď. Neschvaluji to, ale bylo to bezva ...

V článku nejsou všechny typy. Co třeba šéf: "Než to odešlete, pošlete mi to ke kotrole !". Po 3 dnech urguji ... "Já se k tomu ještě nedostal ... " A za týden: "Poslal jste to vůbec tomu zákazníkovi ? Co on na to ?".

Potkala jsem despotu, po 3.5 letech jsem skoncila u psychiatra s antidepresivy.

Moje dcera právě tak 

Hned s první větou, že si nadřízeného vybírat nemůžeme, si dovoluju tak úplně nesouhlasit. Protože určitá možnost tu je - i když za cenu toho, že s nadřízeným je obvykle třeba vybrat i celou firmu a téměř vždy to znamená kupovat zajíce v pytli

No jo, to máte pravdu. Příbuzné si nevyberete, šéfa vážně do jisté míry ano, ale je to zkrátka něco za něco; někdy máte důvod přetrpět strašného šéfa, protože třeba chcete mít zkušenost v té a té firmě či oboru s tím, že to do budoucna bude přínos; jindy to nemá cenu -- nebo po delší době to už nemá cenu (nestojí to za poškozené nervy, zdraví atp). Ale mezi námi -- je to stejně s podřízenými i nadřízenými, ten výběr není absolutně volný, ale jeho možnost je.

Zažila jsem šéfa-despotu, ale to paradoxně ještě šlo, protože jeho chování je poměrně jednoznačné a brzy pochopíte, že nemá cenu se kvůli němu nervovat (a zdrhnete, nebo to prostě snesete a naučíte se ho brát s rezervou).

Zažila jsem ale i předstírače (ale spíš bych ho nazvala ustrašencem a pokrytcem), a to bylo něco strašného; nechodil sice domů ve čtyři, ale pořád fňukal, bál se cokoli rozhodnout; a tady to trvalo déle, než člověk pochopil, že ten pán s milým vystupováním je naprostá tragédie; utekla jsem, když mi nabídl, abych byla jeho "pravou rukou" a převzala část (většinu) jeho rozhodovacích zodpovědností; to mi naplno svitlo, že je to pusté lichocení a jde mu jen o to, aby veškeré případné maléry dopadaly na mou, ne na jeho hlavu; během necelého roku mu zdrhla půlka lidí (byl to malý podnik, takže asi 5 nebo 6 lidí) a zboural tak nejlepší, nejpřátelštější a nejloajálnější pracovní kolektiv, jaký jsem kdy poznala a také v něm nejdéle vydržela (byl vybrán za šéfa poté, co předchozí ředitel tragicky zemřel). Lidi mu jeden za druhým odcházeli s tím, že "nemají zapotřebí zbytečně se nervovat kvůli blbečkovi." No, nakonec skončil i on, ale ta parta už byla nenávratně v háji.

Jako sefa jsem mela typ 1, ovsem ja bych ho nazvala psychopatem. Vydrzela jsem to rok a pul, kdy jsem si kazdy vikend predstavovala, ze zemrel pri autonehode, treba...

On zustal na zivu a ja dala vypoved....

Chybí mi tu typ "neschopný" - zažila jsem neschopného šéfa, který prostě byl téměř ve všem   hloupěší, nezkušenější a méně schopný než já a navíc byl tak vyděšený aby neudělal něco špatně že neměl gule na to, mi předat pravomoci. Tak že jsem musela řešit věci, které měl řešit on "neoficielně".

Částečně jsem já řídila jeho (pokud dostal přesný návod udělej a, b, c, tak to s radostí udělal) a částečně to dělala za něj.........musím říct, že to bylo hoooodně velké zoufalství a zažila jsem dva takové.

Nejen kvůli tomuto, ale hlavně kvůli tomuto jsem na volné noze a šéfa nemám. Nedkážu si představit, že by se mnou někdo jednal popsanými způsoby.