Nejen ze doporucuji "carpe diem" protoze zitrek doopravdy nikdo nezna. Ale taky - jste vysledkem genu dvou lidi: tatinka a maminky. Jestli to mate (toho Alzheimera) jen z jedne rodove linie, neni 100% jiste ze to budete mit take. Bohuzel mam take smutnou vlastni zkusenost s milovanym clenem rodiny a je to tragicke. Reknu jen tri veci: udrzujte si bystry mozek (studium, zajmy), coz potencialni chorobu muze oddalit. Zrovna tak si myslim, ze lehka zdrava strava nezatezujici organismus bude dobra. Ale hlavne: jestli chcete dite, tak brzy - a mozna jit do darce vajicek, pokud chcete mit sichr, ze se ten vas rodinny Alzheimer nebude sirit dal. Hodne stesti

Lékařka o nemocech a jejich příčinách: http://relax.lidovky.cz/psychogynekolozka-o-neplodnosti-a-nemocech-za-ktere-si-muzeme-sami-1-cast-1qa-/zdravi.aspx?c=A150205_102359_ln-zdravi_ape   Podle paní doktorky nás genetika ovlivňuje pouze z 10-15%. Paní/slečně moc přeju, ať to zvládne.

Jistě, jenže to je tak nějak "v globále". U některých nemocí je vliv genetiky nula, u jiných jsou zas dědičné predispozice rozhodující. Zprůměrováno to dejme tomu může vyjít na těch 10-15%, ale to vůbec neznamená, že to platí zrovna pro Alzheimera.

ja mam babicku s touto nemoci, je ji 88, kdyz jsem ji naposledy navstivila a videla v jakem stadiu je, tak jsem rikala pribuznym, ze ja bych se toho dozit nechtela, ze musim napsat zavet, ze kdyby se mi neco stalo, tak me doktori nesmi operovat a zachranovat, nevim jestli to jde, babicka ma nemocne srdce pred deseti lety mela infarkt, rikam si, jestli to melo smysl ji zachranovat,mohla umrit vklidu a vsichni na ni vzpominat ve stavu, kdy byla normalni, ted si ji budu pamatovat uz jako, ze si me nepamatuje, mama mi rika, ze chce,aby vydrzela co nejdele, ze je rada, ze zije, jenze ona se o ni nestara, stara se o ni teta, ktera bere prasky na nervy, je to hrozna nemoc a preju si, uz nekolik let, aby babicka umrela a mela klid, je to hrozna nemoc, ty jeji vystrasene oci, ze nevi kde je,kdo jsme,porad se ji neco honi hlavou pta se nas na nesmysli, moc nespi, porad ji hlidate, opakujete do kola stejne veci, byla bych rada, kdyby na to byl nejaky lek

U manžela propukl Alzheimer před 2 lety. Vysokoškolsky vzdělaný,  měl skvělou paměť, koníčky. V rodině se nikdy nic podobného nevyskytlo. Dlouho jsme nechápali. Zpětně si uvědomuji možné příčiny. Nikdy nechtěl  nic nového, moderního, "všechno uměl a věděl nejlépe jen on". Byl hodný na mne i na děti, nekouřil, nepil, ale také nepomohl. Život utekl, přišel  důchodový věk a v práci se ho  rychle zbavili.Ta změna pro něj asi znamenala hodně. Po 4 letech jsem šla do důchodu já a se synem jsme obstarali nové bydlení. To stěhování byl další spouštěč, asi ten podstatný.

I když se stěhováním souhlasil, nejen, že nepomohl, ale dělal jen problémy.  Po přestěhování se z něj stal jiný člověk.

 Mluví nesmysly, neumí se vyjádřit, nic si nepamatuje, vyvolává hádky, není schopen jednoduché práce, má problémy s každým zařízením - telefonem, mikrovlnkou.

 Nejhorší je, že ztratil schopnost číst, není to zraková vada, prostě mu písmenka najednou "zmizí".Z očního ho konečně poslali na psychiatrii, ale dali mu jen léky pro první stadium. Doktorka mu prý nemůže dát silnější bez jeho svolení.

Ale on si nemoc nepřipouští, léčit se nechce, za všechno může někdo jiný . Mohla bych už napsat knihu...

Proto ještě přidám pár rad.  Geny hrají roli, ale psychika hraje tu největší.

Spouštěčem nemoci je většinou stres, ať už  ze zaměstnání, ze samoty, z nějaké  životní změny.

Zkuste se zamyslet nad svou maminkou. Nepíšete o svém otci, zemřel nebo se rodiče rozvedli?  

Váš osud je ve vašich rukou, udělejte vše, co se dá a hlavně tomu věřte. Dávám za pravdu paní Elišce Cinkové, její rady jsou rozhodně dobré pro  zpomalení nemoci a možná i prevence, ještě bych přidala omezení cukru. Žijte pro sebe i pro druhé, když se někdo musí starat o někoho jiného (třeba o děti)

je to silná hnací síla, která vám pomůže.

Milá Klárko, opravdu musíte žít přítomností, nesmíte myslet na to, že jednou i vás postihne tato nemoc! Vaše obavy jsou pochopitelné, ale musíte věřit, že zrovna vy se chorobě vyhnete, že budete zdravá a dožijete se vysokého věku! Velmi bych vám to přála a držím vám palce!

Nehezky se to čte. Mít takovouhle zátěž v rodině, počítal bych s tím, že to dostanu taky, než že to nedostanu.

Již dlouhodobě navrhuji přijmout zákon o "zdravotní závěti", který by každému, dosud relativně zdravému a svéprávnému člověku umožnil za přesně stanovených a hodnověrně svědecky doložených podmínek určit podmínky, za kterých již žádá o euthanásii, která umožní jeho důstojný a bezbolestný odchod z tohoto světa.

Tím však nemyslím jen na alzheimerovou chorobu, ale všechny choroby, při nichž nevyléčitelně nemocný trpí velkými bolestmi, nebo kdy už se jeho fyzická existence již zúžila na pouhé přijímání potravy a vylučování.

Dovedu si představit, že po určité době by měli být všichni takto nemocní buď "uspáni", nebo by náklady spojené s jejich udržování při životě měli plně hradit jejich děti, nebo příbuzní. Je totiž předpoklad, že již za pouhých dvacet let by polovinu prostředků na zdravotnictví spotřebovaly náklady na násilné udržování "lidských zvířátek bez duše" při životě a mnozí nemocní mladí lidé by tak byli bez kvalitní léčby odsouzeni k smrti. (Je mi 68 let.)

jak k tomu prijdou ti pribuzni?

Tak to je masakr.Samozřejmě mi je moc líto té paní,je mladší než já,ale té je to už jedno,ale je mi strašně líto té dcery,snad jí to mine.

Četl jsem, že je možné alespoň zpomalit postup této nemoci, užíváním kyselin, které obsahují tuky mořských ryb. Je to bohužel rada jen pro ty, kteří mají dost peněz na nákup těchto produktů.

No jo, jenže já zase v doktorských textech stále čítám, že prokázaná prevence neexistuje. Jasně, jako u prevencí každé jiné nemoci se doporučuje "zdravý životní styl", což asi nebude na škodu, ale nic není zatím ověřeno. A jistě, také se říká, že jako prevence je dobré "trénovat mozek", vzdělávat se i ve vyšším věku, zkrátka zůstat duševně aktivní. Jenže pak se podíváte např. na takovou M. Thatcherovou, která toto doporučení splňovala enormně, a přesto touto hrůzou onemocněla -- sice až ve stáří, ale stejně je to hrozné.

Není možné, že stejná zátěž rodiny je dána stejným způsobem života? Bylo by fakt zajímavé vědět, kde rodina bydlí a jak žije. Jasně, že geny hrají velkou roli. Ale nešlo by změnit "rodinné prokletí" tím, že se paní/slečna odstěhuje do jiného prostředí, kde bude pít jinou vodu, dýchat jiný vzduch a jíst jiná jídla, než jaká jedly její babička a matka? Nebylo by to lehké, ale na jejím místě bych to asi zkusila. Asi určitě. Moc držím palce, ať to dobře dopadne. 

Vzhledem k tomu, že voda, vzduch, i potraviny se za ty dvě generace změnily velmi zásadně, nebude to asi cesta. (Možná snad jedině při přesunu na opačnou stranu zeměkoule by ta změna  mohla být nějak zaznamenatelná.)