Reálně to, že dva nemohou splodit potomka může mít opodstatněné důvody v tom, že by to tak prostě "příroda" nechce. Každý chceme své děti, ale zapomínáme na přirozeny vyber - evoluci. Pokud nemuzete splodit potomka, budte radi, ze se vam to nepovedlo, asi totiz nejste dost kvalitni a je dobre, ze jste z rozmnozovaciho procesu vyloucen/a. Jasne kazdy to nechce slyste a zkousi asistovanou reprodukci a pod. Jenze co to udela za 30 let?  Podivejte se jak roste pocet rakovynovych onemocneni nebo vysinutych jedincu!  Resi nekdo pri asistovane reprodukci, ze je treba nekdo magor?! Neresi.  Vse ma svuj duvod a prirodni zakony jsou neuveritelne

Tak si to mají půjčovat, rodiče si rádi odpočinou a velká spokojenost je na obou stranách.

To jsou tedy rady. Hlavně jedna mi přišla dosti potrhlá - konkrétně "Předchází jí intenzivní zkoumání partnerství a dlouhé čekání, které ne každý pár přečká společně." // Když spolu ani nevydrží do doby, než jim může být dítě svěřeno, tak je pak asi dobře, že to dítě nemají :o)

pokud par nemuze otehotnet je neco spatne. Obvykle nekvalitni geneticka vybava, takze by dite rozhodne mit nemeli, aby nedochazelo k dalsi degradaci jiz tak poskozeneho genofondu nasi populace.

ne nutně

...ono se někdy ani nepřijde na to, proč "to" nejde...roky jsme chodili po všemožných vyšetřeních a nic...šest let jsme žili už bez stresu...prostě to nejde...no a po 19-ti letém manželství, když už člověk pomalu neví, jak se "to" dělá, najednou prásk a dnes ve svých 52 letech mám 13-ti letého kluka...pozdě, ale přece...tak já zase tvrdím, "co má být, bude"...a všem, kteří se snaží moc přeji, ať se taky těší ze svého miminka...

No hlavně, když už si toho psa koupí, tak ať ho nevykopnou z domu, když konečně přijde vytoužené mimčo...

Proč by to proboha měli dělat?

No, na to bych být vámi moc nespoléhala, ono to možná je takříkajíc "případ od případu".Jsou ženy, které otěhotní pomalu i z pohledu na pánské trenky sušící se na prádelní šňůře -- klidně jim je třeba 45 let. Pár takových žen jsem znala, dávno po čtyřicítce si našly přítele, myslely, že už "nic nehrozí" -- a ejhle, do roka bylo mimino na světě, byť třeba už tyto dámy měly děti, jimž bylo přes 20 let. A pak jsou i takové ženy, které se snaží otěhotnět už od dvacítky, ale bohužel se zkrátka "nedaří". Lidé jsou fakt hodně různí, a to zřejmě ve všech ohledech.

Nekdy mi prijde na palici, ze doterne otazky nikdy nekonci. At od rodiny ci pratel. Kratce po svatbe otazky, kdy bude dite co je neprijemne zvlast kdyz bojujete s problemy s tim, kdyz uz dite mate tak opet pravidelne otazky a kdy bude druhe. A kdyz jsou to holky tak pak a o kluka se nepokusite? Vsadim se ze i pak by to nekoncilo to mi hrozne vadi toto

Naprosto chapu. Otehotnela jsem hned druhy mesic po vysazeni antikoncepce, tehotenstvi bezproblemove, dcerka uzasna. Druhe dite zatim neni, chteli bysme, ale nehrotime to. Samozrejme, ze ty dotazy jsou, kdy bude druhe dite, kdy dcerce "udelate" bratricka. Co na to ma clovek porad rikat? Antikoncepci neberu, zaroven si ale nedelam ovulacni testy a nebyli jsme na zadnem specialnim vysetreni. Rada lidi postoj "dej se vule Bozi" proste nechape. Jeste jsem pomerne mlada, za par let to asi budu resit vic, ale ted mame proste jiny starosti.

On ten problem u te adopce neni jen narocnost procesu (sama nemam zkusenost, ani ve svem okoli o adopci nevim), ale take to, ze lidi proste touzi hlavne po vlastnim diteti. Mne treba deti nikdy moc nebraly, ale kdyz jsem potkala sveho milovaneho muze, tak jsem byla proste zvedava, jak bude vypadat a jake bude NASE dite. Od te doby, co mame dcerku, mne najednou zajimaji i cizi deti.

Úplně vám rozumím. Ono totiž toužit po vlastním dítěti je něco jiného než toužit po dítěti obecně. Mne také děti jako takové nikdy "nebraly", ale v určité chvíli jsem začala toužit po vlastním dítěti, po tom, abych -- filosoficky řečeno -- měla nějaké pokračování. A krátce nato jsem, bohudík, potkala muže, s NÍMŽ jsem toto naše SPOLEČNÉ pokračování chtěla vytvořit. A naštěstí jsme to tak cítili oba a velmi brzy se "zadařilo". Musím však přiznat, že kdyby se naše touha nenaplnila, na adopci bych patrně ani nepomyslela a -- byť nerada -- se smířila s tím, že dítě zkrátka mít nebudu.

Velice obdivuji lidi, kteří adoptují opuštěné děti. Ale obdivuji je především proto, že já bych to asi nedokázala. Nenávidím ubližování dětem, protože obecně nenávidím ubližování komukoli bezbrannému, a setkat se s tyranem, který se něčeho takového dopouští, zakousnu ho vlastníma zubama a udělám vše pro záchranu jeho oběti a umím si představit, že bych se jí (té oběti) následně i ujala a vychovala ji. Ale proto, že bych takovému děcku chtěla pomoct, nikoli ze samotné touhy po dítěti jako takovém.

Tím chci jen říct, že říct páru, který se snaží o vlastní dítě, "tak si nějaké adoptujte", považuju za krajně necitlivé - cítím z toho nádech výčitky ve stylu: "Copak jste takoví sobci, že dokážete dát lásku jen vlastnímu, biologickému dítěti?" Tyto připomínky mi připadají velmi moralizující -- a moralizující lidé jsou mi krajně nepříjemní. Adoptovat dítě totiž není žádná povinnost, když nemůžu mít vlastní, je to naopak mimořádně nesobecký, altruistický čin, kterého většina z nás není schopna. Je to prostě "něco navíc", ne univerzální řešení.

Nejlepsi je, kdyz se lide ptaji, jestli ma uz moje sestra dite. Reknu, ze ne. Ptaji se dal, jestli uz zkouseli umele oplodneni, odpovidam, ze nevim, ze se ji nevyptavam, co mi nerekne sama, po tom se nepidim...

No nejspíše předpokládají, že s nimi i spíte v posteli nebo co...