Problém dnešních "fotografů" je, že se většinou honí za megapixely, zrcadlovkami, zoomy (nejlépe 18-300mm - ten je přece super), počty snímků za vteřinu, počty zaměřovacích bodů a podobnými kravinami (podívejte se do diskusí na foto webech) a přitom nezná základní pravidla fotografování - kompozice a expozice. Vsadím koně proti fazoli, že 90% vlastníků zrcadlovek neví, co znamenají ta písmenka P, S, A a M a i když ví, tak je neumí použít. Ale drahá technika za ně nikdy nevyhodnotí situaci z pohledu kompozice a zachycení okamžiku a atmosféry. Takže se nakonec i drahé fotografické vybavení smrskne na tzv. "PHD camera", tzn. Push Here Dummy - volně přeloženo: "Tady to zmáčkni, hlupáku".
Pak se ovšem nemůžeme divit, že fotky mají stejně kompozičně odporné jako z levných kompaktů, jen technicky lepší, díky technickému vybavení. Z fotek není poznat, co vlastně fotograf fotografoval, čiší z nich lenost udělat krok pro lepší záběr nebo uklidit bordel v okolí a pozadí fotografovaného subjektu, nasmaží blesk z půl metru přímo do obličeje, nebo fotí s bleskem noční město, lidem rostou z hlavy stromy nebo značky, linie padají, mají zaostřeno na úplně něco jiného apod.
Výsledkem však bohužel je, že většina fotografovaných lidí dojde k názoru, že jsou nefotogeničtí a neradi se fotí. Chyba ovšem není v nich, ale ve fotografovi.
A největším neštěstím je, že zatímco u filmu se alespoň zamysleli nad tím jestli snímek pořídit nebo ne, tak v případě digitální fotografie nastala úplná inflace téhle hrůzy navíc nekriticky sdílené přes FB, Flickr, Picasu apod.
