Z popisu je zjevné, že dcera je narkomanka

přesto a o to víc potřebuje pomoc a oporu, obzvláště když je těhotná.

jednostranný pohled

Hodně lidí tady nadává zmiňovanému manželovi. Musím se ho zastát - jeho požadavek, že dcera má začít pracovat, když nestuduje a je ji 18, je naprosto pochopitelný a oprávněný. Nechci polemizovat nad tím, že to mohl říct jinak - nikdo z diskutérů u toho nebyl, popis z článku je jednostranný, a od manželky. Mohl to říct tak, jak je popsáno, a nemusel. Stejně tak důvody rozporů mezi otcem a dcerou tady podává manželka, která, jak jsem pochopila, s nimi na výlety nejezdila a viděla jen to, co se odehrávalo doma. A nemám  na mysli sexuální obtěžování. Možná dcera v pubertě na výletě sbalila kluka, líbala se s nim nebo se nechala osahávat, otec ji u toho přistihl, a už byl oheň na střeše. Nejspíš bude na své dceři dost závislý.

Re: jednostranný pohled

Veronika se zkratka nějak rozhodla, a je vidět, že si za svým rozhodnutím stojí. Možná toho lituje, možná ne. V mládí člověk dělá spoustu hloupostí. Takže co takhle ujasnit si, paní Milo, po čem toužíte - po "staré" Veronice (ta už neexistuje), po kontaktu s dcerou a vnukem/vnučkou, nenaštvat manžela. Pak to řekněte manželovi i dceři - nějak jasně, srozumitelně. Například "chci si s tebou promluvit o Veronice. Dělá mi starosti, že spolu nevycházíte. Ona to teď nemá jednoduché, a já bych s ní ráda opět navázala kontakt".  Musí být jasné, co vlastně chcete, a jaké řešení navrhujete. Samozřejmě že ani manžel ani Veronika Vám nemusí vyjít vstříc, s tím raději počítejte dopředu.

A co vlastně Klára, mnladší dcera? Co ona si o tom myslí? Nebo se s ní nikdo nebaví o tom, co si o situaci v rodině myslí, a jestli ji nemrzí, že přišla o starší sestru?

její volba. Asi jí bude líp na ulici

Dokud slečna bydlela u rodičů,

tak je měla poslouchat, nevím, co se tady furt řeší

Re: Dokud slečna bydlela u rodičů,

Tak dneska je modreni nechat se zivit do 30 a jeste rozkazovat rodicum, nova doba no

Co na Veroniku zapomenout...

Jinak jestli v 18 s rodiči být nechce, tak ji prostě být doma nedonutí a podle mě je to pro všechny lepší než mít doma nepříjemnou atmosféru...

Vy jste hloupá,

Váš manžel je hloupý a navíc zabedněný, tak se nedivte, že dcera taky dělá hlouposti. A že si našla nedostudovaného kluka -- co má jako být? Kdo jiný by chtěl nedostudovanou holku?

Vsak jeji volba...

...nechapu, proc by nekdo mel dostat ctyricatou, padesatou nebo sedesatou sanci. Dcera nedcera, jestli nema v 18ti rozum a chova se jak magor, tak proc by na to nemela doplatit?

Slečna na obrázku

určitě nežije na ulici, je na ní vidět, že je z "dobré rodiny".

Ja myslim, ze tyhle veci jsou o nahode

a sebelepsi vychova nic nezmuze, kdyz proste na ty decka v pubere spatne pusobi kolektiv, maj spatny vzory, tak bohuzel. O te jeji vychove tam nic moc zmineno neni, jen proste ze sportoval is otcem a pak ne. Co z toho muzete usuzovat?? Jenze jak to treba bylo s ucenim do skoly, s pomahanim doma atd. Z toho se ani neda usoudit, jestli byla rozmazlena nebo naopak. A ze ji otec vyhodil? Treba proste nemel trpelivost, ono nechat si  nicit pohodu a cely zivot ditetem asi neni uplne ono, venoval ji 18 let, nedopadlo to dobre, tak co uz. Jen dalsi ukazka proc nemit decka a rodinu, je to prilis komplikovany a dneska lze zivot stravit tak pohodlne, tak proc se mucit.

...

Upřímně, taky jsem tak trošku "oběť výchovy" ne nepodobné něčemu podobnému. Musím říct, že v jednom mě tedy ale poučila dokonale. Když už jsem si ten čumák potom nabila úplně stejnou chybou (ale ve vztahu), uvědomila jsem si, že přehnaná snaha o něco najednou zase způsobila víc škody než užitku, až na to, že jsem byla v roli "snažícího se". V té byli před 7 lety naši, když mě přinutili, abych dělala školu podle jejich výběru (přesto jsem nakonec skončila na škole, kde si mě jaksi vidět nepřáli). Proto je potřeba se vždycky, ať už máme s někým sebelepší plány, zamyslet nad tím, jestli chceme mít partnera nebo dítě právě takové a nebo jestli považujeme za důležitější, aby hlavně byli šťastní. Respektive je dobré nastavit si hranice, kam až s "přesvědčováním" zajdu, co jsem za něj ochotná obětovat. Je snad tou přijatelnou obětí úcta a cit?