Dítě v Japonsku nemá absolutně žádný volný čas.

Neexistuje, aby se nudilo. Rodiče mu naplánují vše a musí poslouchat na slovo pod hrozbou i fyzických trestů. Pro někoho dril a drezúra a neliberální výchova. Ovšem slyšel už někdy někdo, že by se střílelo v nějaké japonské škole??? Ne, že? Možná by liberální spratci občas potřebovali zmalovat zadek a ono by je to přešlo.

z jednoho extrému do druhého

cukr a bič je asi základ jakékoli motivace. To že OBČAS dostanou i na zadek naprosto nevylučuje lásku. Naopak "španělsko-italsko-americká" volná výchova vede k "masové tvorbě" sobeckých spratků v míře nevídané

domlouvání a smlouvání

s dětmi nikam moc nevede. Většinou ani nepochopí, že něco provedly...... děti se namají mlátit, ale facka přes zadek je asi často nejvýchovnější.....

Pochvala je potřeba, to je pravda

ale občas to holt chce pár na zadek.

Nebít ale plácnout

Nebít ale plácnout ano...když se ohlédnu za naší generací a srovnám to s touto dnešní, kdy je trend domlouvání...který dosahuje jen malých výsledků...viz. upadající autorita ve školství...Obdivuji nervy učitelek a učitelů, já bych to tedy nedokázala..Rozmazlené vřískající děti, které maminka láskyplně pohladí za takové chování a za pár let se divý, že jí parchant dá přes ústa... Můj názor je, že jen domlouvání na některé děti nestačí, ale pár plácnutí přes zadek je účinnějších...Mám 2 dospělé syny, vím o čem píšu...

Ohýbaj mňa mamko, dokud já jsem Janko,

až já budu Jano, neohněš ma mamo.

.

To hovoří za vše, jedna dobře mířená v pravý čas má větší účinek než 1000 slov. I já jako dítě a posléze otravný puboš měla raději "jednu dobře mířenou" než odpolední kázání, které jsem stejně nevnímala a měla ho u zádele. Taková facka byla daleko účinnější. Příště jsem se vyvarovala chování, za které by mne čekala facka. Takže díky mí rodiče, že jste mne vychovávali "nezápadně".

Re: Ohýbaj mňa mamko, dokud já jsem Janko,

Já byla bita jen za lhaní .A že mi to šlo. Ale proč to dodnes nevím. Možná že to leckdy nebylo lhani ale bujná fantazie. Dnes by s děckem lítali po psychologiích a opravdu jsem s toho vyrostla.

Prostě,

pokud dítěti hojně projevujete lásku, chválíte ho a věnujete se mu, potom mu plácnutí po varování opravdu psychické trauma nezpůsobí. Snad každý normální rodič zkouší nejprve domluvu. Každý zjistí,co na jeho dítě platí, a důležité je být spravedlivý. 

(Ale jak jsem zjistila, někteří rodiče mají problém dítě poprosit, poděkovat mu, nebo se mu omluvit za svůj omyl, ale od dítěte to samozřejmě vyžadují. Zřejmě netuší, co je to jít příkladem.)

tělesné tresty

Evidentně není příliš dobře patrná hranice, mezi výchovnými prostředky a týráním. Vzhledem k tomu, že jsem vychovávala dítě v době, kdy na Vás koukali jak na blázna, když jste neplácnuli vztekající se dítě v krámu, tak mám poněkud odstup. Myslím, že tělesný trest ve formě přes zadek, přes ruku není nic hrozného. Dítě okamžitě ví, že provedlo, co nemělo. Bohužel, dnes se přistupuje spíše k psychickým trestů, která zas - dle mého názoru - často překračují hranici týrání. Scéna, kdy máma utíká cca 3 letému řvoucímu capartovi a řve že ji/ho nemá ráda a ať za ní nechodí, které jsem byla již několikrát svědkem, či sdělení v tramvaji, já s tebou přece nemluvím a skutečně na dotazy žádná reakce a podobné, poznamenají dítě do budoucna mnohem více, než plesknutí. Ale vše toto je opravdu velmi subjektivní jak z pohledu rodičů, tak dětí. Myslím, že hlavní problém dnes je ve skutečném nastavení hranic. Všechny dnešní děti, které znám, netuší, co si mohou dovolit a co ne.

Re: tělesné tresty

A to, jak se pak nastavené "mantinely" vymáhají, už je v podstatě podružné - někdo je trpělivý a vysvětluje, někdo plácne, na některé dítě zaberou výčitky, na některé ani rákoska. Ale to, že něco řeknu jen 2x a potřetí už ne, to pochopila i děcka, co k nám chodila jen občas na návštěvu.

i u

stromků se dělá výchovný řez ale chce to vědět kdy a kde jednu říznout. Moc i málo je špatně.

Re: i u

Rodičovství je umění, které se člověk učí za běhu

Jak které děti

..bych dodala. Souhlasím s názory, že se to musí brát "kus od kusu". Nejstarší dostal asi 3x za život - dvakrát na zadek jako malý a jednou dobře mířenou facku v pubertě. Prostřední dívenka je splachovací a stále si myslí o zadeli - tam po upozornění na lhaní, nesplnění povinností atp. občas - asi 1x měsíčně přijde pár na zadek, vždy po výhružce...nelži, nebo dostaneš atp. Potřebuje důsledný dohled a pevné mantinely. Nejmladší syn je natolik křehká duše, že začne svěšovat koutky u výtky: zlobím se na tebe, že jsi to a to nesplnil atp. O lhaní nemůže být řeč, to by psychicky neunesl.

Nejsem příznivcem žádného bití, ovšem ani příznivcem příliš liberální výchovy. Někde mezi.

Re: Jak které děti

Souhlasím, mám dva sourozence, všichni jsme prošli výchovou podle mustru a každý jsme si to přebral úplně jinak.