- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
že v Praze, v drahé a luxusní čtvrti jak je Troja, je na cestě mezi školou a obytnou zónou prostor plný nepořádku, křoví, bordelu, neoplocený, kam se stahují bezdomovci, feťáci, možná kriminálníci. Taková místa nemají ve městech co dělat.
Chápu, že zde mezi ustrašenými maminkami asi neuspěju, ale uvědomte si prosím, že násilných činů na CIZÍCH dětech je u nás poměrně málo (za většinu bohužel mohou sami příbuzní a známí).
Víte, že ročně na našich silnicích zahyne zhruba 100 dětí, z toho většina jako spolujezdec v autě? O zraněných ani nemluvím. Tím, že si zvykáte děti všude vozit autem, je ohrožujete víc, než všichni úchyláci dohromady!
Navíc z nich tím vychováte rozmazlené a nesamostatné osůbky.
Já jsem jezdil od 3. třídy do školy autobusem+pěšky 4 km sám (podotýkám, že v Praze a již po revoluci). A těm, co si pro ně jezdili rodiče, jsme se smáli.
Je otázka, zda v zájmu bezpečnosti našich dětí je nechat sledovat nějakým lokátorem (pravda ne každý by na to měl)
Ještě by chtělo zjistit kolik dětí je týráno rodiči.
Já jako malá nesměla skoro nic z toho, co ostatní děti. Do školy i ze školy mě jako jedinou ze širého okolí (tři zastávky autobusem, pražské předměstí) doprovázeli ještě ve třetí třídě (mít po ruce prarodiče nemá jen samé výhody), v sedmé třídě jsem slavnostně jela poprvé sama do hudebky. Taky jako jediná jsem nesměla ani na hřiště a do parku o dvě ulice dál. A to jsme bydleli v zahradní čtvrti s minimálním autoprovozem.
Dneska dítě do první třídy samozřejmě vodím, i když na školu vidíme z okna, ale přechází se výpadovka. A na kroužky ji asi taky ještě nějakou dobu vodit budeme, protože jsou docela daleko. Ale fakt je, že podobně to dělají úplně všichni kolem. Ach jo, ale stejně mě to štve, chtěla jsem být benevolentnější rodič.
"Ach jo, ale stejně mě to štve, chtěla jsem být benevolentnější rodič. " - je to jen na tobě a na nápravu není nikdy pozdě.
doprovázet děti, když je to kousek, je snazší, než když je to kus, popř. do jiné vesnice nebo města. to pak prostě není jiná možnost, než věřit, že se děckám nic nestane, protože by to rodiče jednoduše nestihli. přitom dost průšvihů se stalo na malém městě nebo vesnici (viz Kmetiněves).
Znáš přeci tu pohádku o kůzlátkách?
do školy i na kroužky...ale je takový drobný a vypadá spíš na druháka než na čtvrťáka
...do školy ho většinou vodí starší syn, pokud já, tak k nejfrekventovanější křižovatce (bydlíme v Praze) a pak metelíc zpátky koukám, že to zvládl...ze školy sám ještě nikdy nešel, hlavně kvůli dopravnímu ruchu - tím složitosti cesty...jak někde napsala maminka dole...svojí místní zbrklostí je mnohdy nebezpečný sám sobě a řidičům bohužel zase nevěřím já, když se mi několikrát stalo, že do mne - ještě s kočárem nacouval nějaký i****, při odbočování vpravo neříká nikomu nic neohrozit natož neomezit a naposled mi vjela nějaká nána přímo na tramvajovou zastávku (nekrytou), když jsme chtěli nastoupit s oběma kluky.....fakt hnus!
...minulý týden jsem mu ale vyhověla a dovolila jet domů "samotnému" (s ostatními dětmi z kroužku); navlékla jsem to tak, že jsem ho sledovala (nepozorovaně! :-D), jestli je toho sám schopen a on to zmákl na 1* a ještě měl neuvěřitelnou radost...dnes může na ten kroužek sám ;-)
Mě zase nějaká nána na ulici vystrčila kočár zpoza zaparkované dodávky před auto aniž by se přesvědčila, zda nic nejede. Nebyla to ta stejná
jezdila jsem taky všude sama - potmě z hudebky kolem stromů, taky jsem se bála, nic se mi nestalo. Mohla jsem jet autobusem, to by nebylo ono.
Ošklivý holčičky nikoho nezajímají..
Jak tak koukám na příspěvky, tak až se začnou dávat čipy pod kůži s kontrolou polohy, tak místní diskutující budou první, kdo se nechá označit včetně svých dětí
.
Pak teprve budou všichni v dokonalém bezpečí.
Zase se ztratilo děcko, tak budeme chvíli panikařit, ju
tak to já i celé mé okolí jsme nějak jiní než citovaní rodiče............ Jsme z Prahy, sídliště, děti máme 2 - 10 a 5 let. Starší od poloviny první třídy chodí do a ze školy sám (naštěstí není daleko a přechází jen 2x nefrekventovanou ulici), po škole s kámošema ven. Po nástupu do práce jsme se museli rozhodnout - družina a kluk celý den zavřený bez kámošů, nebo trochu důvěry a kontroly a klíče od bytu? Vyhrály to klíče, z naší strany trochu (několikaměsíčního) řevu za nedochvilnost a zapomínání zavolat po škole. Není problém, aby za námi dojel sám do centra, když je potřeba něco zařídit. Funguje to, samozřejmě máme strach, ale 1. je samostatný 2. pro nás je to pohodlnější 3. za odpoledne zvládne všechno, co bychom za naší přítomnosti nedovolili (PC, PSP), přitom ale je většinou venku a lítá s kámošema za balonem 4. Chce mi někdo vysvětlit, jak to zvládnout i s kroužkama, když se v rukama na prsou přiřítím v 17:00 domů?
pokračování..... Mladší syn se v tom starším vidí, takže pod dozorem (mami jsi jak domovnice - vykloněná u okna) chodí na hřiště za dům také sám. Samozřejmě mám panickou hrůzu, jakmile delší dobu nevím, kde je, ale nemyslím, že za mého mládí hrozilo více nebezpečí. Jen bylo možná trochu jiné a když se něco stalo, tak se o tom nemluvilo.