ono není potřeba zajít do extrému

a stejně to může dopadnout tak, že je člověk nakonec na hlavu. Měla jsem za to, že se mi v dětství neděje nic zásadního. Jen jsem měla do dvanácti let pět kroužků týdně, sama jsem se na další přihlašovala od sedmi od rána. Otec mě přeškolil tak, že jsem byla na prvním stupni pro ostatní naprosto nesnesitelná (přechytřelá). Ve třinácti mě vypustili na intr, abych absolvovala dvojjazyčný gympl, odkud lidi dneska dělají Harvardy a Oxfordy, o VŠ se nepochybovalo. (Od třinácti taky na vlastní rozpočet, když nevyjdeš, nevyjdeš.) Dvě fakulty UK, práce, brigáda v TV. Dopadlo to tak, že jsem po bakaláři zjistila, že už toho mám plný kufr, matka prohlásila, že ze mě bez pořádného titulu nic nebude a že jsem nula. Tak dneska poslušně papám antidepresiva a mám na ni alergii. Inu, není nic horšího, než si vychovat potomka k tomu, že se vám snaží za každou cenu vyhovět. :)

Re: ono není potřeba zajít do extrému

áááááááááá, antuidepresiva už jsem taky papal.. :-) ale já si nároky nakládal vždycky sám, až si lidi okolo mě kroutili hlavama. Ale já prostě nechci život jen tak projet jako spousta lidí okolo mě..

Byt rodic...

...je dost velka zodpovednost a vychovat uspesneho, psychicky vyrovnaneho jedince je zapeklity ukol... a vetsina lidi na to proste nema, by se mely poradat nejaky kurzy, jak vychovavat dite, jak pristupovat k ruznym problemum a teprve po jejich absolvovani by bylo povoleno mit deti

No nevím....

Jsem pedagog a z každodenní zkušenosti s prací s mladými lidmi vidím problém naprosto opačně, než autor článku. Procento přehnaně ambiciozních rodičů není ve skutečnosti tak velké, spíš to je výjimka a ta opravdu "patologická" ctižádostivost je velmi vzácná. Spíš se denně setkávám s opačným jevem - s průměrností. Jinak řečeno - moc nevyčnívat, moc se nesnažit. Když k tomu přidáte neobyčejnou dávku lenosti, která se přenáší z rodičů na děti a lákadlo ve formě počítačový her, je na průšvih zaděláno. Podle mě je to tím, že dnes už se člověk, aby "neumřel hlady", nemusí snažit v něčem vyniknout. Dnes nikdo hlady neumírá a na dovolené k moři může jet kdokoliv.........a sociální stát všechny podrží. Chybí zde motivace, onen Damoklův meč. Proč by se pak měly snažit děti ve škole, když vidí, že vzdělání má v naší dnešní společnosti velmi nízký respekt............

Re: No nevím....

Jsem nevěděla že abych dřív mohla k moři tak jsem musela dostat Nobelovku

A naopak nic?

A co ambiciózní děti, které psychicky deptají své rodiče, to není nic? Ten náš holomek mne poprvé v šachu porazil, když mu bylo sedm (dobře, hrát moc neumím), jenomže velmi záhy se ukázalo, že je inteligentnější, pracovitější, sečtělejší než já, je lepší muzikant, od čtrnácti mne vyklepnul v jakémkoliv sportu, je pohotovější a má i větší smysl pro humor. Na škole byl nejlepší a do učení ho nikdo nikdy nemusel nutit. O kapesné mne nikdy nepožádal, protože co potřeboval pro sebe, si vydělal na odměnách. No nepřipadali byste si vedle něj také jako blbci? A nikoho to nezajímá, kde má rodič brát nějakou autoritu, že...

Re: A naopak nic?

No říkám, nadprůměrnej se prostě musí narodit. Co s tím, nic, brát to, jak to je.

Každý extrém je špatně,

já zažila ten opačný. Naši jsou hodní, ale každou myšlenku na vyniknutí považovali za projev namyšlenosti a nedostatek pokory (a to jsou ateisti). Škola mi šla sama, učit jsem se nemusela. Měla jsem doporučení do jazykovky i do matematické třídy, nedali mě tam. Když mě učitelky chválily, maminka rudla studem, že vyčníváme. Nikdy mě nepochválili, abych prý nezpychla. Vybojovala jsem si hudebku; když učitelka navrhla konzervatoř, vymluvili mi ji s tím, že šance vyniknout je malá, a když se mi to nepovede, budu frustrovaná. Pak jsem v 15 přestala být ukázkově hodné dítě, párkrát si velmi nabila ústa, a dnes žiju úplně jinak, než jak chtěli. Mám práci, kterou miluju, není úplně běžná a přináší trochu viditelné úspěchy. Ale naši mi nikdy neřekli, že je to těší, že mají radost. Mají pocit, že jsem pyšná, a raději by byli, kdybych seděla někde v účtárně. Nakonec je výsledek podobný jako v opačných případech - taky si nevěřím, a ani prokazatelné úspěchy na to zatím nic nemění.

Re: Každý extrém je špatně,

To je opravdu dost nezvyklý a absurdní přístup rodičů, i v těch dobách "průměrnosti" bývali rodiče rádi, že je dítě šikovné a chválené. I když otec mé kamarádky také nechtěl, aby šla na gymnázium (přesto si ho s podporou ostat. členů rodiny prosadila), prý aby šla na rodinku, že to je pro holky.......dá se říct, že měl mozek vymytý tradicemi a byl v tomto dost omezený. Je to v podstatě stejný princip, jako v tom článku, rodiče tlačí dítě někam, kde by ze své podstaty být nemělo....

Korda

Vidět na vlastní oči Kordu, když trénoval Jessiku na drivingu, fakt zážitek. Je to už pár let, ale kdykoliv ho dnes vidím třeba v novinách, tak si vzpomenu jak na ni sprostě řval a je mi z něho špatně.

nároky

Máti mi vyprávěla že se k nim na oddělení dostala patnáctiletá nešťastnice co se pokusila o sebevraždu a skočila z nějakýho sloupu. Nebavila ji střední, vyprávěla že to příště udělá líp a když přišel otec na návštěvu tak ji zkoušel z fyziky...podle všeho tyran přesně s tím přístupem - však to vydrží a co si vymejšlí.

Hnus :(

Líčení dětí

Nejsem sice žádný násilník, ale každého, kdo takhle líčí a maluje malé děti, bych nakopal... Je to hnus, dětem patří dětství!

Re: Líčení dětí

Jo a když už byli zmíněni v článku pedofilové, tak přídám poznámku - většině pedofilů se určitě takhle "upravené" holčičky líbit nebudou, protože tím ztrácí část své dětskosti.

U nás to bylo obráceně

Moji rodiče byli průměrní, ale spokojení občané, neočekávali, že bych jednou měla větší ambice než oni a nikdy mě do ničeho nenutili. Když jsem jim oznámila, že chci na vysokou, byli zděšení, že to neutáhnou, ale to jsem vyřešila brigádou a později prací na částečný úvazek. Spíš mě dnes mrzí, že se nesnažili rozvíjet některé mé schopnosti, např. v tělocviku jsem vynikala, byla jsem hbitá, rychlá, měla spoustu energie a byla dost soutěživá. Nikam mě nepřihlásili a já neměla žádné koníčky. Myslím, že každý rodič musí najít nějakou tu střední cestu.

Re: U nás to bylo obráceně

Ja jsem take zazila nevsimave rodice. Presto ze jsem se dobre ucila nechteli, abych sla na vysokou ze si musim vybrat neco levneho a rychleho.Nikdy me nenaucili, co je zivot a ceho se mam branit, zkratka zadne rady, nic, Takze jsem vystuduvala stredni skolu a hloupe jsem se zamilovala a vdala. Pozdeji jsem si uvedomila, ze kdyby me moje rodice podporovali vice a snazili se aby ze mne neco bylo, byla bych s mym zivotem lepe spokojena. S touto zkusenosti co mam, uplne jinak vychovavam sve deti, Vzdy jim dam to sebevedomi, ze dokazou vice nez by chtely. A opravdu to dokazaly.

zejmena rozvedeni muzi by meli pochopit

ze kazde dite je nadane a proto je zakoupeni klaviru, tenisovy kurs na Floride, jazykovy kurs v Anglii a baletni skola v Moskve samozrejmosti. Myslim si dokonce, ze povinnost otcu to platit by mela byt zakotvena v ustave ...

Re: zejmena rozvedeni muzi by meli pochopit

dobrej vtip