Samozrejme rozvod !!!

Jeste, ze tam neni vice deti... byly by na tom stejne - nezajem otce dite chape velmi brzy a vi, kdo tam nepatri. Samozrejme rozvod.

Rychle za dobrym terapeutem

Potize ma jednak Vas manzel, bohuzel na to nema evidentne zadny nahled...coz Vas stavi do prekerni situace..  Lze vztah ve kterem dcera trpi psych. koktavosti v návaznosti na otce označit "že to v něm klape?" Vim, že je to naročna konfrontace, ale možna na ni nastal čas, když problem Vasi dceri se dostal tak daleko...Na Vasem miste bych dala manzelovi vybrat, bud bude na problemu pracovat nebo rozchod..Zdravi a duše dítěte je vec, kvuli ktere stoji za to resit a menit vztahy. Na problem v komunikaci musi byt vzdy dva, jeden co ho aktivuje a druhy co to snasi...Co se deje ve vztahu a s Vami, ze tak dlouho snasite manzelovo chovani tohoto typu? Projevuji se tyto rysy jeste nekde jinde ve Vasem vztahu?  Otazek je opravdu mnoho, navstivte odbornika a vse s nim radne rozeberte, hlavne nerezignujte na reseni situace. Vy a Vase dcera si to zaslouzite.

Pergnerova...

Ta, co uvadi ty Vyvoleny... JE PRESNE TENHLE PRIPAD!!!

Ambiciozni bezcitnej zamindrakovanej tatinek - a precitlivela zamindrakovana dceruska... DROGY, SEBEVRAZDY a tak   

Pokud by doslo na lamani chleba, vzdycky si reknu, ze bezcitnej a zamindrakovanej, ale DOSPELEJ chlap se sam o sebe proste MUSI UMET POSTARAT. Zatimco dite NEMUSI. A navic se toho odchodem od blba da jeste dost ZACHRANIT.

VLASTNÍ ZKUŠENOST

Ahoj, já mám podobnou zkušenost a po 20 letech jsem odešla k mužskýmu, který se k nám chová lépe jak ten vlastní. Byl to sobec, všechno u dětí jen kritizóval, mě nevyjímaje, fyzicky nám sice neubližoval, ale já své děti natolik miluju, že jsem nesnášela jeho chování k nám, ale sama jsem zůstat nemohla, z finančních a bytových důvodů, Teď už ano, přítel mi pomohl a manžel se divil jako divoženka, když jsem našla odvahu ho opustit. Všeho litoval, ale pozdě bycha honiti......Měla jsem ho jen do počtu, vše jsem s dětma absolvovala sama, Myslím si, že by měla navštívit poradnu, tak jsou odborníci a nasměrují ji tak, aby se rozhodla správně....držím palce..

Oblíbené klišé

"Zůstala jsem s manželem kvůli dětem." Tahle paní taky zůstává s manželem kvůli dítěti?

osobni zkusenost

Muj otec mi snad v zivote ani facku nedal, o biti uz vubec nemuze byt reci. Presto jsem se ho cele detstvi bala. Byla jsem spis stydlive,  vice mene bezproblemove dite - bohuzel taky neprubojne a bez ctizadosti... v tom byl kamen urazu a hlavni duvod toho, ze jsme se pak behem me puberty jeden druhemu uplne odcizili. Zklamala jsem ho. A protoze v dusne atmosfere tiche domacnosti se moc dlouho zit neda, rozhodla jsem se okamzite po maturite odejit z domu. A bylo to nejlepsi rozhodnuti meho zivota. Nas vztah se casem sam urovnal (asi jsem ho prekvapila tim, ze se o sebe umim postarat) a dneska, po letech, se vracim domu k rodicum na navstevy moc rada. A tatkovi uprimne preju, aby mu moje mladsi sestra (jsme si blizke) splnila to, co ja jsem nemohla. Ona s rodici zatim jeste bydli a vychazi spolu bez problemu - je vic "ohebnejsi" nez jsem kdy byla ja. Kazdy jsme nejaky 

Klapající manželství?

No nevím, jsem vdaná, dceru mám maličkou, ale kdybych viděla, že trpí chováním svého otce natolik, že potřebuje psychiatra, asi bych neváhala a odešla od něj. Klapající manželství neznamená jen "solidní píchání" a pár peněz navíc. O to zřejmě dospívající dcera moc nestojí a než jí přivodit problémy, které si ponese celý život, to raději nebudu sobecky hledět jen na své "výhody". Pokud není ochoten společně situaci řešit a být vstřícnější, na nic bych nečekala a s dcerou odešla.

Re: Klapající manželství?

V prvé řadě nezapomeňme, že jsme si vyslechli pouze jednu stranu. Která nám nejen zprostředkovala svůj subjektivní pohled na věc, ale i obsah závěrů psychologa (psychiatra?). K objektivnímu posouzení věci bychom se mohli přiblížit jedině na základě znalosti verze druhé strany a výpovědi onoho odborníka.

Nepřeháníte?

Zdá se mi, že některé reakce dost přehání - "chová se k dceři hůř než k cizímu, nemá dceru rád" - o tom to asi není a ani to z článku nevyplývá, spíš naopak. Pochopil jsem, že jde pouze o zvýšené nároky na dceru a málo chvály. Ale co jsou to "zvýšené" nároky? Pro někoho normální, pro jiného třeba nesplnitelné. Asi jsem v podobné situaci otce s pubertální dcerou, která si myslí (a tvrdí), že všechno ví nejlíp a nepřipustí jiné názory, přitom třeba ve škole žádná sláva. Takže kolikrát když přijde na lámání chleba, taky se neudržím a řeknu jí, že je hloupá nebo že má rozum jak pětileté dítě... Je to takový vzájemný boj, který se snažím ustát rozumově, ale vždycky to nejde, jsme jenom lidi. Snad až opravdu dospěje a bude mít rodinu, bude vidět věci jinak. Nebo že by já? Horší je, když to některý ze zúčastněných neustojí a zvrhne se to někam mimo běžný normál (nenávist, psychiatrie, prášky...). Každopádně rada zní: diskutovat a diskutovat, pokud to jde. A zkusit pochopit cizí argumenty.

Re: Nepřeháníte?

Souhlasím, diskutovat, vychovávat vlastním příkladem a hlavně mít pořádně silné nervy. Puberta je puberta a hlavně začíná hodně brzy a končí hodně pozdě.

Jak vám může klapat manželství?

Když se manžel k vlastní dceři chová hůř než k cizímu a obviňuje manželku, že je to její vina, tomu ona říká klapající manželství? Po tomhle s ním ještě je? No nevím, ale tohle mi říct chlap, tak letí.

Re: Jak vám může klapat manželství?

Ty jseš nějaká drsná. Tedy netvrdím, že je takový slint ze strany manžela zrovna košer (to může ve většině případů říct fakt asi jenom blbec), ale v manželství se objeví ohledně výchovy dětí docela dost protichůdných pohledů, a vždycky stojí za to se alespoň zamyslet nad tím, zda na každém šprochu není pravdy trochu. Pokud tedy to manželství klape a oba chtějí, aby dál klapalo. Ty bys po jedné větě, třeba jen neuvážené, chtěla chlapa vykopnout? Nehledě na to, že i na to vyhazování musí být dva. Ten, který chce vyhodit, a ten, který se nechá. S tímhle přístupem riskuješ, že budeš řešit ještě ke všemu malé domácí násilí.

P.S. jsem fotr tří dětí, z toho dvou dospělých a jednoho pubertálního. Manželství klape. A řekli jsme si v posledních více než dvaceti letech leccos, co se druhé straně třeba neposlouchalo zrovna lehce.

Láska by měla být bezvýhradná

Tatík je zřejmě typ, který neumí mít rád nebo který má rád jen za něco. Láska by ale měla být BEZVÝHRADNÁ. Myslím si, že je pro dítě velká tragédie, když si musí lásku rodičů ZASLOUŽIT, když ho mají rádi vždycky jen ZA NĚCO (známky, poslušnost...), a ne jen proto, že prostě JE, že EXISTUJE. Takových dětí je mi upřímně líto, ale lituju i rodiče, kteří neumějí mít  své dítě normálně a bezvýhradně rádi.

Re: Láska by měla být bezvýhradná

On je to asi zacarovany kruh. Treba sami tito patologicti rodice (a oni jsou patologicti!) meli jednou spatne detstvi a byli vychovavani patologickymi rodici. Pak se toto citove zmrzaceni predava z rodicu na deti a z generace na generaci. Samozrejme, ze rodic by mel milovat sve dite bez podminek a pokud to necini, tak neni psychicky v poradku. Co to ma byt zasluhovat si lasku a respekt dobryma znamkama atd? Takovi rodice jsou sobci a skrze deti hledaji naplneni sve vlastni ctizadosti. V cem sami v zivote selhali, to si ocekavaji splnit od svych potomku. Pak aby ta nase spolecnost byla zdrava