Dzonatan
30. 8. 2004 19:57
čau
je mi 21 a mám tenhle problém, nevím, kdy to vlastně začalo, asi s pubertou, prostě z optimistického, usměvavého a věčně dobře naladěného děcka se stal ten člověk, kterým jsem dneska-kus hmoty. Myšlenky na sebevraždu mě provázejí už mnoho let, kdykoliv už jsem byl hodně blízko a jediným důvodem, proč jsem ji zatím nespáchal, je uklidnění, že ji spáchám někdy jindy, takhle přežívám zhruba od svých 16ti let. Nemine den, abych se z něčeho neměl hrůzu, nakupovat chodím zásadně hodně brzo ráno, nebo až potmě, abych, pokud možno, potkal co nejméně lidí, návštěva supermarketu pro mne byla utrpením už koncem základky, nakonec, aniž bych to plánoval, můj duševní stav, který vždy následoval prakticky pro překročení prahu do jakéhokoliv smarketu odradil všechny lidi, aby mě tam tahali. V tramvaji nebo autobuse je mi horko i v zimě, nemůžu dýchat, pokud ten stav dospěje do určitého bodu, musím vystoupit, to, že si mě lidi prohlížejí, je jen třešničkou na dortu. Z ničeho nemám dobrý pocit, jsem jenom fiktivní cosi na omezené lince času, nevěřím už ničemu, tabletky štěstí vám sice možná pomohou se reintegrovat do běžné společnosti, v čemž spočívá celý ten problém, společnost je hnusná a zběsilá, neustále se něčeho dožaduje, chce vás asimilovat, pokud vím, že z mojí podstaty v tomto koloběhu poptávky a nabídky žít nemůžu, děsí mě představa, že začnu polykat nějáké pilulky, které ve mně tyhle pocity zamknou nebo je nějak uspí, jak může člověk žít s takovou lží a hlavně proč by to měl dělat, co za to stojí, peníze, sláva, zaměstnání, hodnoty? Děsí mě hodnota, děsí mě ta naivita, se kterou pořád očekávám, že se zase vzbudím šťastný, nevím, co sepnulo tuhle věc, spíš věřím tomu, že je to přirozené, že to tak má být, neexistuje pomoc, existuje jenom nějáká deka, něco, čím to sami před sebou zakamuflujete, na to nemám.