Monou za vše geny?

No, dokud někdo nepodá přímý důkaz, že zmiňovaná dysfunkce se dědí, tj. přenáší se do další generace jako část (sekvence) kódu DNA, je možno se stejnou pravděpodobností prohlásit, že se nedědí. Přítomnost poruchy téhož druhu u rodičů nemusí znamenat z pohledu dědičnosti vůbec nic, naopak to může cosi napovídat ještě o jiném mechanismu, který třeba zatím věda pro sklon k neodůvodněné generalizaci ignoruje. Možná to je ale tak, že se dědí pouze dispozice (určité systémové uspořádání neuronů), kdy se klinický obraz dysfunkce daný jinými mechanismy projeví zřetelněji. Každopádně je zmiňovaná dysfunkce multifaktorový jev. Pokud jde o základní otázky dědičnosti, je vědci doposud silně opomíjen přirozený zdroj informací, který nabízí sama příroda - geneticky identická dvojčata. Ač je jejich DNA shodná, přesto jsou jejich psychické projevy v některých kategoriích až diametrálně odlišné, a to permanentně už od chvíle, kdy se v ranném dětství poprvé projevily v reakci na stejnou situaci. Jak to? Zřejmě geny mohou za hodně, ale rozhodně ne za vše!!! A působení vnějších okolností, působí-li vlivy shodně na oba identické jedince, lze s velkou pravděpodobností také vyloučit. Nabízí se jediný logický závěr - napovídat ale nebudu, odpovědět si zkuste sami.