Kdysi, ještě za studií, jsem chodívala hlídat jednu malou holčičku. Byla z velmi dobré rodiny. Oba rodiče byli vzdělaní, hodní, ovšem velmi pracovně vytížení. Rodina byla díky tomu slušně materiálně zajištěná.
Fotogalerie |
Nechtěla bych, aby je za to, že si na vyzvedávání dítěte ze školky museli najít výpomoc, někdo soudil. Dělali v tomto ohledu, co bylo v jejich silách a možnostech. A na tom, kdo bude trávit čas s jejich dítětem, jim opravdu záleželo
Holčička měla v dětském pokojíčku všechno. Měla tam pravé barbíny. Takové ty, co jsem jako dítě znala jen z reklam. Z těch německých. Měla panenek tolik, že jsme si hrávaly na módní přehlídku, abychom využily všechny alespoň jednou a prozkoumaly veškeré kousky oblečení, kterých byla celá krabice.
Čtyři největší chyby, které děláme při výchově dětí, ale nevíme o nich |
Skříň měla plnou krásných šatů, až mi bylo líto jí na pískoviště oblékat staré tepláky. Ani ty tepláky vlastně nebyly staré. Rozhodně ne jako ty, co jsem jako malá nosívala já.
Ne že by ty moje vypadaly tak hrozně, spíš – kdyby vypadaly tak dobře, určitě bych si je zdráhala obléknout jen na poletování po venku. Měla tolik hraček, že když jsme je spolu uklízely, musely jsme v policích vymyslet systém, aby se tam všechny vešly.
Když se blížilo datum jejího velkého dne, nástupu do první třídy, dostala od příbuzenstva hned tři plně vybavené penály. Radostně mi je ukazovala, ale trochu nešťastně se mě ptala, který by si měla sbalit do aktovky. A já tehdy pocítila něco, co jsem do té doby neznala. Frustraci z nadbytku.
Jaké to je, mít málo?
Sama jsem ze čtyř dětí. Ne že bychom snad byli vyloženě chudí, ale vyrostli jsme se sourozenci střídmě, řekla bych. Nebylo samozřejmostí, aby byly v lednici jogurty nebo k obědu maso. Dostat čokoládu, to znamenalo skutečnou odměnu.
Maminka nám šila věci na panenky, tatínek pro ně vyráběl domečky. A oblečení pro nás, to se dědilo. Můj první penál a aktovka, to byla životní událost. Pamatuji si, že jsem si je položila vedle postele, abych se na ně mohla dívat, dokud neusnu, a viděla je hned, jak se ráno probudím.
Kateřina Karolová (37)Vystudovala 2. lékařskou fakultu UK v pražském Motole. V roce 2011 získala práci na klinice v německém Sangerhausenu. Zůstala tam tři roky a složila v Německu atestaci z pediatrie. Když otěhotněla, vrátila se za manželem na rodné Zlínsko. V lednu 2015 se jim narodil syn Matěj, o rok později Jonáš a za další rok Filip. Píše blog (karolova.blog.idnes.cz), kde zveřejnila všechny své dopisy z Německa, které psala rodině a přátelům o své práci, v poslední době píše o mateřství. V roce 2017 získala cenu Bloger roku v kategorii Nováček.  |
A teď u té holčičky, když jsem se dívala na tři dokonalé značkové penály, najednou mě zachvátila lítost, že ona si žádný z mých dětských pocitů nezažije. Že neví, jaké to je nemít. A pak dostat. Nebo vůbec nedostat, jen toužit.
Je těžké nepodlehnout tlaku a možnostem. Nikdy dřív nebylo tak dobře. Proč toho nevyužít? Proč si nedopřát? Když jsem byla malá, byl problém někde něco sehnat nebo koupit. Neexistovaly obří obchodní domy, v televizi nám nikdo neukazoval, co všechno bychom si ještě měli pořídit. Netušili jsme, že se dá oblečení nakupovat podle značek.
Stačily univerzální trička a tepláky, co na tom vylepšovat? Guma v pase se dala upravit, díra na koleni zašít, nikdo to neřešil, tak co? Dnes se tepláky vyrábí ve všech potřebných odstínech. Lila pro holčičky, azurové pro chlapce. Antracitové univerzální. Guma v pase se prošívá, hezky napevno, aby sedla jen tomu jednomu dítěti, pro které jsou tepláky pořizovány.
Když jsem chystala svého tříletého syna poprvé do kolektivu, pociťovala jsem kvůli tomu zvláštní úzkost. Co si o mně lidi pomyslí, když mé dítě uvidí v tričku se zašitou dírou? V bundě s vyšisovaným obrázkem? V oteplovákách s růžovým proužkem? Patřilo to neteři, ale všechno slouží bezvadně, vadí to někomu? Mně ne, dítěti vůbec. Tak proč ten stres?
Vybavuji si, jak jsem byla dost zmatená, když jsem na základní škole, v devítce, zaslechla spolužačky, jak se baví o naší nové učitelce. Prý má rifle z Benettonu. Vůbec jsem netušila, o čem je řeč, a styděla jsem se to přiznat, teď by taková deváťačka byla totálně out.
V dobách mého dětství trvalo jakoby déle, než si děti začaly všímat světa dospělých. Měly k němu přístup jen přes ty dospělé, neexistovalo samovzdělávání přes sociální sítě.
Všechno je na Googlu
Často slyším, jak se nastupující generaci vyčítá závislost na technologiích. Naše dětství, to byla jiná. Lítali jsme s klíčem okolo krku, skákali gumu, hráli šipkovanou a stavěli bunkry. Sledovali jsme černobílé pohádky a museli vstát, když jsme chtěli přepnout na jiný kanál.
To jsme ale moc neznali, ty pohádky zas tak často nevysílali a navíc – na televizi nebylo kdy se koukat. Věčně u nás někdo zvonil, míč v podpaží, jestli jdeme ven na hřiště. Žádné s průlezkami, trampolínou nebo lezeckou stěnou. Ale takové obyčejné, s jedním velkým pískovištěm a místem, kde se daly dělat důlky na kuličky.
Na tom hřišti se potkávaly děti z celého sídliště. Dnešní děti ani netuší, kdo s nimi žije v jiném patře paneláku. Ale přátel na Facebooku mají stovky.
Ale nesoudila bych je. Těžko říct, jak bychom se my, generace z minulého století, chovali, kdybychom ty mobily, tablety a možnosti měli. Naše dětství bylo krásné právě proto, že to bylo dětství. Bylo jiné než dětství dnešních dětí, ale ty na něj budou taky vzpomínat s láskou. Protože jejich děti, ty budou mít bezpochyby ještě víc možností než ty dnešní.
Sedí-li dítě u počítače, je lepší je pohladit a jít, než se stresovat |
Ono vytrhnout děti ze světa, do kterého se narodily, a vnutit jim ten, ve kterém jsme vyrostli my, neznamená, že se budou cítit stejně šťastně jako my tehdy. Když jsme se my, z „paneláku u zatáčky“, chtěli naučit, jak se hraje krvavé koleno, museli jsme běžet k ostatním na „hřiště za parkovištěm“. Nebo vyběhnout pět pater a zeptat se starších kamarádů. Dnes si to děti vygooglí. Ne proto, že by byly líné, ale proto, že jejich svět to takhle dělá.
Když jsem byla malá, daly se banány a pomeranče sehnat jen na Vánoce. Každý si jich vážil. Moje kamarádka mi teď vyprávěla, jak měla Mikuláše v dětství spojeného s vůní mandarinek. Bylo to něco tak mimořádného, že se v ní něco pohne i teď po letech. Pokaždé, když začne mandarinky loupat.
Byl to nedostatek a výjimečnost některých věcí, které v nás, v generaci z minulého století, zůstaly jako zvláštní otisk. Který spustí vlnu emocí jen na základě chuti či vůně. Současné děti nedostanou šanci si něco takového byť jen představit. Banánů i mandarinek jsou přejedené za celý rok. Nejsou nevděčné, neznají to jinak.
Dnes vám okolí diktuje, jak správně žít. Jakou výzdobu si pořídit na Velikonoce, co všechno nakoupit předškolákovi, jak vyladit trendy odstíny na vánočním stromku. Stačí se projít jakýmkoliv nákupním centrem, abyste nasáli tu jedinečnou atmosféru luxusu. Obří jedle obsypaná dárky, jesličky v životní velikosti, maskoti Santa Clause. Světla a řetězy přes tři patra.
A pak přijdete domů a na Štědrý den pro děti přichystáte ten váš tradiční vánoční stromeček. Ten z vašeho dětství. Ten, kterému ve vaší době nic jiného nekonkurovalo. Myslíte, že jsou děti ohromené? Když viděly tu jedli v Palladiu? Děti jsou u stromečku doma šťastné, jistě, ale mají šanci si projít i jinými pocity, které jste jako dítě zažívali vy sami?
Redukční dieta dětství
V našem dětství se četly foglarovky. Každý skládal bobříky, každý věděl, co je krabička poslední záchrany. Jezdívalo se na tábory, kde se jedlo z ešusů a spávalo pod širákem. Teď mají děti Harryho Pottera a laserové meče z Hvězdných válek. Plejstejšny a virtuální realitu. Dětské tábory v prostředí s kvalitním signálem wi-fi.
Co nevíme o emocích dětí, o vlivu násilí, mobilů, hraček a klouzání |
Já to nikomu nevyčítám, Harryho jsem i teď v dospělosti četla dokonce několikrát a určitě budu ráda, když k němu zahoří i mé děti. Potěšilo by mě ale víc, kdyby objevily kouzlo Stínadel a radily si, jak se vyndá ježek z klece.
Na dovolenou jsme jezdívali po Čechách. Na rodinnou chatu v šumavských lesích, kde se chodilo na suchý záchod, k obědu se smažily houby z lesa a večer se při petrolejce hrála kanasta.
Dětem by se to i teď líbilo možná víc než letecké zájezdy s all inclusive, jenže doba je takhle nastavená, poskytuje vyvážený program s animátory, chápete? Je snadné mít někomu něco za zlé. Rodičům, že děti špatně vedou, dětem, že nevědí, co mají. Světu, že toho tolik nabízí.
Úkolem našich rodičů bylo vytvořit z mála víc. Naším úkolem je z toho víc, co děti mají, nabídnout jen tolik, aby zbylo na ty významné pocity, kterými jsme si kdysi prošli.
Nervat dětem z rukou mobily, nepřesvědčovat je o tom, jak nám v dětství, na plácku za domem, bylo líp. Ale zredukovat rodinné nákupy, plány i cíle. Banány, penály a dovolené. Těšit se, vážit si, nemít. To by mohlo pro začátek být až až, nemyslíte?
