Tak všechno, všechno určitě nemají, kolikrát nemají to důležité. Oba rodiče co spolu vycházejí dobře

myslím pohromadě spolužijící

Kdybych se z článku nedozvěděla, že autorka patří ke generaci mého syna, byla bych myslela, že je stará jako já (ročník 1960), nebo spíš starší..

Černobílé pohádky, televize bez dálkového ovladače, málo jogurtů a masa, čokoláda luxusem, hra v kuličky, banány a mandarinky jen na vánoce..., nemyslím, že by tohle patřilo k synovým vzpomínkám na dětství, ale k mým ano. Až na ty jogurty a maso, jejich nedostatkem jsem nijak netrpěla, i když výběr byl rozhodně menší...

Jsem ročník 1975 a televizi jsme nejdřív neměli vůbec, a pak jen černobílou, bez dálkového ovládání. Daroval nám ji nějaký příbuzný v rámci charity. Rodiče byli chudí, protože nedostali dekret na byt, a tak si vzali šílenou půjčku a koupili zdevastovany dům, který postupně opravovali. Jako malá jsem hodnotu vlastní nemovitosti samozřejmě nechápala, a toužebně koukala na tretky spolužaček ze státních bytů. ;-) Dneska jsem moc ráda, že jsem v dětství smrděla korunou. Když máte odmalička všechno, nemáte se z čeho radovat.

Jsem stejná generace,jako autorka,ale tato klišé, kterých je článek plný, zásadně odmítám. A doma mám tři důkazy,že mám (aspoň v případě naši rodiny) pravdu.

V první polovině 80.let se mi dostal do ruky francouzský katalog a v něm mimo jiné hračka - přístrojová deska auta s volantem. Bylo mi líto, že něco takového nemůžu pořídit synovi, který si musel vystačit s pokličkou jako volantem. Stejně tak dráhu pro autíčka si postavil z leporel a kostek. Když to viděl můj kamarád z tehdejšího Západního Německa, podivil se, jak je to dítě kreativní. Bylo mi divné, že takovou samozřejmost považuje za kreativitu. Teď, když mám vnoučata, která mají téměř vše, to chápu. Ale naštěstí holčičky, i když mají perfektně vybavený domeček pro "petšopáky" si se mnou rády hrají s domečkem z krabic, kde postýlky nahrazují houbičky na nádobí, zařízení koupelny různá víčka od kosmetiky a na dovolenou k moři (modrém povlaku na peřinu) nebo do hor (bílému) se jezdí v plastové krabici. Hrdiny těchto her jsou různé skleněné a porcelánové figurky. Takže i přes množství hraček, které dovedou téměř vše, si dnešní děti dovedou hrát tak, že zapojí tvořivost a fantazii. Autorce článku dávám palec nahoru.

Nevím, nevím, ale narodila jsem se o dost dřív než tato blogerka, rodiče byli obyčejní lidé, žádní činovníci, ale teď teprve vidím, v jakém blahobytu jsme si žili. Jogurty běžně v lednici, maso také a v teplákách se zašitými dírami na kolenou venku rozhodně nikdo nelítal.

Take si rikam - neco takoveho proste neznam, krome zasitych teplaku "na litacku".

ja teda dceri blbosti nekupuju (vetsinou)

Stačilo by těšit se a vážit si, bylo by to fajn. Pěkný blog.

Těšit se nejde na povel. A o to právě jde. Kdo má nadbytek je ochuzen o opravdové těšení. To mi evokuje současné snahy dávat dětem na všech turnajích medaile všem bez ohledu na výsledek. Prý aby je to bavilo. Já si myslím, že je to naopak okrade o touhu získat něco, co není zadarmo, hned a pokaždé a o pocit euforie když ji jednou získají doopravdy, díky tomu, že do toho dali všechno.

Tak vzdelani a hodni znamena dobra rodina? Nerad nekomu beru iluze, ale vychova je priprava na zivot, ne chodit s vystylkou proti padu. Pritom tu podstatu jste shrla jen v jedne vete. Maminka sila oblecky, tatinek stavel domky. (A ruku na to, ze jste vetsinou byly jako holky u toho) Rekl bych, ze o tom to je. Spis je mi lito te male, ze tu spontanni radost z neceho (spolecne) vyrobeneho nezna. Az za mnou prijde syn a rekne tati ja chci do karate. Ok, udelej roznozku a jdem na prihlasku. Deti je treba motivovat, jestli co reknou, mysli vazne. Ony totiz rady posouvaji hranice, aby vedely, kde je ta jejich.